Naše seznámení bylo osudné. Já ji nenáviděl. Ona mnou pohrdala. Ale něco, a já nejsem schopný přesně určit, co nás udrželo pohromadě. A smrt nás spojila. A když jsem si uvědomil, co k ní cítím, bylo příliš pozdě. Láska nebo nenávist? Nevím, ale chci ji navěky.

Vzali nám svobodu, ale touhu NE!

Příběh je o dívce jménem Lydia už po několikáte jí rodiče pošlou na jeden tábor, na kterém to Lydie nenávidí a nesnáší za to své rodiče. Ale Lydie to nemá v životě jen tak jednoduché. Celkem často vidí záblesky věcí, které potom kreslí, někdy to může být i velmi důležité. S tím co se jí děje moc přátel nemá a je skoro na vše sama, a proto touží po někom, kdo by byl jejím přítelem. Touží po přátelském objetí. Akano Christopher Jefferson je záhadný a tajemný lékař, který přijal práci na táboře jako lékař. Proč je tolik tajemný? Zlý? A nenávistný? Dokáže na to přijít Lydia? Proč nikdy nemluví o své minulosti ani o sobě? A cítí k sobě vůbec něco? To se dozvíte, jestli budete číst tento příběh :) Vaše Pajusska

Co se stane s osamělou dívkou, když se střetne s Bohem smrti? Vrátí se její život do starých kolejích nebo se jednou pro vždy změní? A to nejdůležitější...jaká je její minulost, o které sama téměř nic neví?

,,Už nikdy jim nedovolím, aby ti ublížili. Jsi v bezpečí, nikomu tě nedám, Rose." Zašeptal mi do ucha a já mu věřila, poprvé za tu dobu jsem někomu věřila. ,,Vím čím jsi si prošla a už se ti to víckrát nestane." Neměl ani tušení jaké to bylo, ale chápal to. ,,Všem těm zkurveným bastardům bude po zbytek života tak špatně, že si po každý vzpomenou že jsem to udělal já za tebe!" ,,Chrisi, jen mě drž a nepouštěj."

,,Tvůj táta mě zabije, jestli zjistí co s tebou dělám, Annie." Jenže já to chci, chci to Johne! Svolila jsem ti to, všechno. A to jediné co nechci je abys přestal. Roztrhej mě, svaž mě a bij, hlavně nepřestávej! ,,A i přes to, že nemůžu, tě chci čím dál víc a víc."

Anastasia a Christian už svůj příběh mají. Ale o tom co se dělo mezi Katharine a Elliotem nepadlo ani slovo. Padesát odstínů očima Kate a Elliota.

Žijeme ve světě, ve kterém nejsou jen obyčejní lidé. Žijeme ve světě, kde mezi obyčejnými lidmi žijí…upíři, vlkodlaci, duchové…a mnoho tajemných bytostí o kterých si lidé mohou nechat jen zdát. Nevěří v jejich existenci, přitom kolem nich každý den chodí. Toulají se stejnými ulicemi, jezdí stejnými hromadnými prostředky. V tomhle světě, už před několika staletími propukla válka mezi vlkodlaky a upíry. Válka na život a na smrt, mezi dvěma silnými klany a přetrvává do dnes. Ale ne vždycky to musí skončit smrtí jednoho s druhu. I ta největší pomsta může skončit jinak než smrtí. Nevěříte?

Sedím na koberci ve svém pokoji uplakaná a přemýšlím jaké to asi je, cítit ten neskutečný pocit, že za chvíli vše konečně skončí a od všeho utečete. Cítit tu dokonalou úlevu, když vidíte, jak vám rudá krev stéká po ruce a vaše tělo slábne. Že už bude dobře. Žádné slzy, násilí,lži nic... Přetáčím žiletku v prstech. Mám to udělat? Nebo ne? Přátelé říkají, že ne, v žádném případě. Ale já...já už to nedokážu. Nenávidím ho, zničil mi život a bylo mu to úplně jedno, tak, at se do mě, ted nestará. Zase jsem se tiše rozplakala. Já...já potřebuji, chci… cítit ten pocit. Tiše vzlykám. "Páji...sbohem" trochu se pousměji, zašeptám do ticha jméno své nejlepší kamarádky. "Prosím odpust měla jsem tě hrozně moc ráda" zašeptám, ještě si přiložím žiletku k zápěstí a říznu. Tělem mi projede neskutečná bolest, ale hned ho vystřídá uspokojení, klid, úleva. Žádný strach. Pousmála jsem se. Ano...tohle jsem potřebovala. Dívala jsem se na svou ruku a potoky krve, které se mi z rány řinuly na koberec a cítila jsem neskutečnou úlevu. Zavřu oči a nechám se unášet do bezvědomí.  Náhle jsem otevřela oči a viděla někoho, u kterého jsem si myslela, že ho už nikdy neuvidím. Viděla jsem svou tetu, která umřela před asi 7 lety. "Zlatíčko, co jsi to udělala? Ty..ty sem ještě nepatříš!" zašeptá. "Teto, tetičko" zakřičela jsem a vrhla se jí kolem krku. "Já...já se tam už ale nechci vrátit" kroutila jsem hlavou a rozplakala se nanovo. Přitulila jsem se k ní. Všechno kolem mě začalo potemnovat, cítila jsem jako by mě od ní něco táhlo pryč. Natahovala jsem po ní ruce. "Ne tetičko ne, neopouštěj mě" pláču. Náhle vše potemnělo a já už jí nikdy nespatřila.