Cítím jeho dech na svém zátylku. Na útěk bylo příliš pozdě. Hodiny na věži odbíjely půlnoc. Dešťové kapky se pomalu začaly snášet z nebe a dlažební kostky začaly pomalu tmavnout. Ucítím štíplavou bolest na kru. Svět kolem mě se začne rozmazávat a mě je jasné, že od teď, neexistuje cesta zpět. Je mi dvacet tři a mám strach. Mám strach, že ublížím někomu blízkému, jen proto, že jsem již jednou zemřel a znovu ožil. Bojím se, že jim ublížím víc, než jsem ublížil. Odešel jsem, abych je ochránil. Odešel jsem a dostal se někam, kde ani Bůh nemá moc. Něco, co ovlivňuje chod světa. Spousta lidí má teorie o tom, jak naše životy řídí mimozemská civilizace, mnozí to i hlásají. Neberu jim to. Když existuji já, určitě něco jako Ufo bude. Ovšem, oni jimi nejsou. Nedokážu říct, zda jsou lepší, či ne. Ale... Od toho dne, mi je navždy dvacet tři. A má mysl, má vlastně ani není.