Sbírka básní psaných v různých chvílích mého života. Některé až příliš osobní, jiné vtipné či zcela nahodilé. Poezie je pro mě volností, místem, kde nechávám své pocity plout bez zábran. Některé z mých básní můžete najít na mém instagramu, kde se o samotné básni dozvíte něco víc. *** Jak se ve sbírce orientovat? Vzhledem k tomu, že je ve sbírce přes 80 básní, je mi jasné, že by tě to jako čtenáře mohlo odradit. Avšak uklidním tě, básně na sebe nijak nenavazují, takže je úplně na tobě, odkud začneš číst. Na začátku jsou básně z počátků mé tvorby. Na konci najdeš verše ze současnosti. Čti dle nálady, není nutné číst od začátku a nutně každou báseň, klidně začni na konci sbírky nebo básní, jejíž název tě zaujme nejvíc. Je jen na tobě, jak se rozhodneš. Hlavně čti srdcem. Děkuju za podporu v mé tvorbě. Tanevane Ef

i růže jsou někdy zlé a pak tou ukradenou krví píšou tuhle nepřiměřeně smutnou poezii (kde je jen pár zmínek o nich samých) - - - - - - - - - - - - - Dokončeno @Amaenell ©2018 /29/03/18/ # 8 V Kategorii Poezie

Tyhle básně, zní tak krásně. Snad jen pravdu znát, přejde tě chuť se smát.

.

(2. díl sbírky Náhodné řádky) Občas mě napadají nejrůznější myšlenky a přepadají všemožné pocity, ze kterých je pro mě nejlepší se vypsat - většinou do poznámek v mobilu, do konceptů na Wattpadu, na papírky, které stejně vždy poztrácím... A teď mě napadlo to právě na Wattpadu zveřejnit, protože proč ne? Třeba se v tom někdo najde, nebo ho to inspiruje, nebo se možná jen nudí a zajímají ho tyto skryté myšlenky této náhodné holky. ©2020 feel46

Malá kapka vody, přesto tiší bolest, malý střípek vzpomínek, a vše vrátí se. Jediný útěk z reality je psaní básní, neboť to je kouzlo, co mé srdce chrání.

Básně a balady orientované na sociální problémy dnešní generace.

Už nejsem naivní, jen ti už dlouho dlužím obraz, až namaluju další stěží, bude to odraz, odraz osobního růstu, z nějž nás strach tolik střeží a začátek, začátek básnířského půstu. Už nejsem naivní, jen bych ráda začala otázkou, proč zapadají vždycky tmou jen ty vzpomínkové obrazy, jichž ostatní si nevšimnou, z nichž v duši nás nemrazí. Už nejsem naivní, tak jsem nostalgií pomalovala zbytky holých zdí, ostatní neřeknou si „škoda", tak je zohyzdí... Říkala jsem ti už, jak začala jsem se hledat? V tomhle dopise. Už neschovávám, co nelze schovat, neschovávám se, protože já nezapomněla a píšu o tobě víc než mi milo, už nejsem splachovací, tak křičet by se chtělo, ač už vím, že nevyhrávají ti, co nejvíc křičí, visí ti na zdi cizí dílo? Držíš mi místo? Nemůžu si pomoct, tak brečím a přitom se směju, znáš to... Už nejsem naivní... Ale už ses našel? V dopise, co nikdy neodešlu, co nepozná bezpečí obálky, pro něž nemusíš na poštu, co nevhodím ti do schránky. Už nejsem naivní, ale našel ses doopravdy? V ložnici na stropě, v nás, nich, tě, mezi cizími prostěradly... už na tom nesejde, ale ať jsi šel kamkoli, doufám, že ses tam dostal všemu navzdory. Už nejsem naivní, jen mě to zas dohání... šílení - ty, tak to abych nahlásila ztráty, protože pocit šílení není ten, který mě opustil, už nebaví mě tohle schovávání, těžko se pak bere rozum do hrsti - když jsem pořád naivní.

Papír a tužka. Pocity a slzy. To všechno stačí k tomu, abych mohla psát. #22 .... 19.12.2016 #17 .... 2.1.2017 #13 .... 3.1.2017 #8 .... 13.12.2017 #7 .... 14.12.2017 #4 .... 16.12.2017 #1 .... 7.8.2018 🖤