O naději a lásce, které ani ve válce neumírají. Píše se rok 1941 a světem otřásá druhá světová válka. Čtyři mladí přátelé, Zuzana, Klára, Felix a Petr, jsou nuceni vyrovnat se s těžkostmi a utrpením, které válka přináší. Musí se naučit jednat dospěle, ač jsou teprve dětmi. Pomalu poznávají, že svět není jen černobílý a každá mince má dvě strany. Dokážou v této kruté době přežít a zůstat sami sebou? A je vůbec možné, aby vás válka nezměnila? Šestadvacátého září si slíbili, že po válce se opět setkají. Budou schopni slib dodržet? „Dokud na světě bude aspoň jeden dobrý člověk, nikdy nejsme ztraceni." ... Nejlepší umístění: 🥇Výherce Wattys 2016 🥈v Historický román 🥉v Historický román Varování: nedoporučuji slabším povahám a osobám mladším třinácti let. Příběh obsahuje násilné scény. ❗ TENTO PŘÍBĚH JSEM PSALA V PATNÁCTI LETECH. OBSAHUJE MNOHO PRAVOPISNÝCH, GRAMATICKÝCH A HISTORICKÝCH CHYB. PROSÍM, BERTE TO NA VĚDOMÍ ❗

________________________________________ Nemám mobil, hodiny nefungujú... Možno susedia majú kalendár. Vošiel som späť do domu Novákovcov a rýchlo začal prehľadávať stôl v kuchyni. Na stene si všimnem visieť nástenný kalendár. Včera bol 14. marec. Dnes by mal byť 15. Ale niekto krúžkom označil dnešný dátum. A pod ním je napísané červeným perom: „Dnes to príde." Pocítil som mrazivý chlad, ktorý nemal nič spoločné s vybitými ističmi. ________________________________________

On mě unesl do svého paláce v Podsvětí. Musela jsem si ho vzít. Já to nechtěla. Nemohla jsem si vybírat. Osud mi zpečetil můj otec bůh Zeus a strýc Hádes. Matka Deméter nemohla dělat nic! A co mohu já, Persefóna? Short story

Plazilo se to a škemralo. Teda spíš to vydávalo podivné skřeky a koukalo to na mě smutným pohledem. Na to, že to ještě před chvílí pojídalo malé dítě se to snažilo žít. Přišlápl jsem tomu tvorovi hlavu a zasekl mu meč do krku, tak hluboko, až propíchl zemi. Poslední zavytí a byl konec. Meč jsem vytáhl a jedním sekem mu oddělil hlavu od těla. Dřep jsem si k tomu a zadíval se přímo do očí. Nikdy v nich nebyl vidět vztek, ani nenávist. Byli prázdné. Hlavu jsem zvedl a připnul si ji k opasku. Jsem lovec, bojuji se zlem, s těmi, kteří nedají lidem spát a kteří i teď číhají pod rouškou noci na nevinné oběti.

Tentokrát tady máme zase něco jiného. Co by se stalo kdyby Tom Rojvol Raddle, potomek Salazara Zmijozela, potkal dívku, s kterou sdílí více společného než čekal. Co když ona dívka je taky sirotkem, jenž vyrůstal ve stejném sirotčinci jako on, ale bála se, že svým vrstevníkům ublíží a tak vůbec nevycházela a zdržovala se kontaktu s ostatními siroty včetně ho? Co když je ona vzdáleným potomkem Godrika Nebelvíra? Co když na škole potkají i vzdálené potomky Helgy z Mrzimoru a Roweny z Havraspáru? Stanou se z nich přátelé? Nebo naopak protivníci? Zamiluje se někdo do někoho? Nebo se naopak odcizí úplně? *,,Lidé se nerodí zlí, jde jen o to, jak se v budoucnu rozhodnou."* Upozorňuji, že jména, akorát na dědice Havraspáru, jsem převzala s fakt úžasného fan filmu: Voldemort - Původ dědice!!! A druhé upozornění je to, že se vůbec příběh s tímto fan filmem nebude shodovat takže se nemáte čeho bát, ale přesto ho doporučuji shlédnout je naprosto úžasný. To a více v mé knížce....

Rok 1248 byl pro mě velice špatný. Můj otec , budiž mu země lehká , mě chtěl oženit s Madlene de Nevers , ale já místo toho abych plnil své povinnosti dědice rodu de Villiers . Jsem radši vstoupil do královské křížové výpravy abych se s Madlene nemusel oženit .

Intriky. To slovo dokonale vystihuje odvěkou válku mezi Asasíny a Templáři. Mezi Dobrem a Zlem. Jenže život není dobrý, ani zlý. Je to život, který v sobě má kapku z obojího. Nikdo dobrý život nevede. Každý se rozhoduje špatně. Ale jedno je jisté. To jak to dopadne, je na nás.

Závěrečný díl o Templářích , o těžké volbě zda být v budoucnosti či minulosti

Ema se díky zlaté truhličce dostala do časů templářů . Ovšem tentokrát bez Adama . Možná se k ní připojí anebo zůstane v éře 14. století ?

Bolest, frustrace, nuda, ponížení. To všechno následkem zmrzačených rukou. Nemůžu s nimi ani hnout. Vše se změní díky klavíru. Bude to trvat dlouho, ale jednou s nimi pohnu! - MH