„Tebe neodrazuje, co jsem za starce, Eliško?" „Nejsi stařec. Panovník jako ty nezestárne, můj milovaný." V tu chvíli si uvědomil, jak moc mu Eliščina přítomnost scházela. Neodpustil si věnovat jí jedno nepatrné políbení na rameno. „Tohle dokážeš jen ty, má paní. Na hradě je ženská a mě je lépe než kdy předtím."

Pamatoval si její slova, jak pronesla, že nemůže sedět, když její vladař stojí. Teď před ní klečel, vyjadřoval úctu její síle, vůli, jejímu tělu, bokům, lásce k němu a Anně; své lásce k ní. Temné polské oči královny Elišky ho upřeně a s láskou a pokorou sledovaly, nemluvila.

Eliška se pro sebe pousmála a otočila se zády k celému fraucimoru, aby měla na přečtení vzkazu dostatek soukromí. Poznala ten císařský sklon písma, vladařský způsob oslovení, i kličky v monogramu. Karel IV. byl na cestě za ní na Karlík a žádal si, ať pošle všechny pryč.

„Jeho Milost, král Petr žádá audienci, pane. Rád by se ospravedlnil za své nevhodné konání minulou noc - je velmi zahanben." „Strostla mu snad ústa, že nám to sám nepoví?" pozvedla královna ostře řezanou bradu, „Petře, vstup!" Král Petr Cyperský vešel dovnitř rozvážným krokem, uklonil se a drze se usmál, jak to měl ve zvyku. Karel IV. stál své choti za zády mlčky, ruce na bedrech, aby mu snad nedopatřením neujela ruka nebo obě a králi Petrovi, nedej Bože, omylem nezakroutil krkem.