„Tebe neodrazuje, co jsem za starce, Eliško?" „Nejsi stařec. Panovník jako ty nezestárne, můj milovaný." V tu chvíli si uvědomil, jak moc mu Eliščina přítomnost scházela. Neodpustil si věnovat jí jedno nepatrné políbení na rameno. „Tohle dokážeš jen ty, má paní. Na hradě je ženská a mně je lépe než kdy předtím."
Pamatoval si její slova, jak pronesla, že nemůže sedět, když její vladař stojí. Teď před ní klečel, vyjadřoval úctu její síle, vůli, jejímu tělu, bokům, lásce k němu a Anně; své lásce k ní. Temné polské oči královny Elišky ho upřeně a s láskou a pokorou sledovaly, nemluvila.
Eliška se pro sebe pousmála a otočila se zády k celému fraucimoru, aby měla na přečtení vzkazu dostatek soukromí. Poznala ten císařský sklon písma, vladařský způsob oslovení, i kličky v monogramu. Karel IV. byl na cestě za ní na Karlík a žádal si, ať pošle všechny pryč.
„Jeho Milost, král Petr žádá audienci, pane. Rád by se ospravedlnil za své nevhodné konání minulou noc - je velmi zahanben." „Strostla mu snad ústa, že nám to sám nepoví?" pozvedla královna ostře řezanou bradu, „Petře, vstup!" Král Petr Cyperský vešel dovnitř rozvážným krokem, uklonil se a drze se usmál, jak to měl ve...