Prudce se otočil a podíval se mi překvapeně do očí. Zvedl svou dlaň a opatrně mi ji položil na tvář, jako by se bál, že se mu vytrhnu. Palcem mě jemně pohladil po líčku. V žaludku se mi rozletěli motýlci. Vzrušením jsem málem zapomněla dýchat. Trochu se ke mně naklonil. Stále mi hleděl do očí a jako by v nich hledal svolení. Nepatrně jsme kývla. Naše rty se začaly pomalu přibližovat, až se nakonec spojily.

Nikita Lorrenz. Dvě slova, jedna dívka, jedna zlá vzpomínka. Rozbité střípky svého života opravdu dlouho slepovala a minulost chtěla nechat minulostí. Znovu se snažila žít jako předtím, ale nový začátek ji vrátil tvrdě zpět do minulosti, která jí nedá spát. Pro ni je to horor, ale pro něho to může být čistě jenom hra... ________________ #113 v kategorii Teen fikce 13.1 2018 # 64 v kategorii Teen fikce 14.2. 2018 100k přečtení - 17.12.2019 130k přečtení - 10.5.2020 140k přečtení - 27.5.2020 150k přečtení - 18.6.2020 160k přečtení - 23.7.2020 170k přečtení - 2.9.2020 180k přečtení - 14.10.2020 190k přečtení - 13.11.2020 200k přečtení - 16.12.2020 210k přečtení - 23.1.2021 230k přečtení - 30.3.2021 240k přečtení - 10.5.2021 250k přečtení - 2.7.2021 260k přečtení - 3.9.2021 290k přečtení - 10.4.2022 346k přečtení - 3.8.2023 379k přečtení - 21.4.2024 408k přečtení - 6.3.2025

Jsem hlemýžď ve světě mrakodrapů. Rodina je pro mě cizí. Lidé okolo mě raději odejdou. Možná jim nahání hrůzu můj styl oblékání? Možná moje povaha? Můj nejlepší kamarád pro mě dělá první poslední a z kluka, kterého nenávidím, se začíná klubat člověk, který mi může pomoct. Mám pocit, že tenhle svět se zbláznil. ,,Tak schválně. Chtěl bych vědět, kolik lidí ví o tomhle tetování." pronesl a prsty mi přejel po odhaleném boku. Trhavě jsem se nadechla, tenhle člověk ani nevěděl, co se mnou dělá. ,,Myslím, že jich moc nebude. Vážně chceš pořád tvrdit, že mě nemáš ráda? Že jsem ti cizí?" pokračoval. Jeho prsty stále přejížděli po mém tetování a jeho druhá ruka prozkoumávala mé tělo. Docházel mi dech, jeho doteky byly tak kouzelné. A pak to přišlo... Políbil mě.

Witney není klasická holka. Žije svým vlastním životem a neohlíží se na ostatní. Nedbá na cizí názory a je jí jedno, co si o ní ostatní myslí. Nevadí jí být vnímána jako ta podivínka z bohaté rodiny s bláznivou matkou, děsivým nevlastním otcem a hvězdným bratrem. Jenomže to se změní, když se jí do cesty přimíchá ambiciózní hokejista, který celý její život obrátí vzhůru nohama. Co vše dokáže změnit jeden hloupý kluk, který tak úplně nechápe její situaci? Co když jí je ale v hloubi duše více podobný, než si oba dokáží přiznat?

„Jdeš tancovat?" Zeptal se jí a nechal jí dopít jeho pivo, které mu vytrhla z ruky. „Jasan, Kira by mě tu stejně nenechala celý večer jen tak postávat." Mikla útlými rameny. „To tvoje tancování spíš připomíná předehru dvě vteřiny před šukačkou. Ví vůbec vaši, že ještě nejsi v postýlce a dávno nesvíráš plyšového medvídka při spinkání?" Žvatlal jsem na ní jak na mimino. Bylo na ní vidět, že do teď o mé přítomnosti neměla ani páru. Můj hlas jí na chvíli zarazil, ale rychle se zapamatovala a s falešným úsměvem se ke mně a klukům otočila. „A ví policajti, že svou jízdou ohrožuješ nevinné babičky na přechodu?" Ušklíbla se a přiklonila se blíž ke klukům. „Pánové, neříkejte mi, že jste zase s tímhle tím," prstem zakroužila směrem k mé osobě. „Zase přijeli." Snažila se šeptat, ale musela mluvit dost na hlas, aby překřičela okolní hudbu. „Viděla jsem ho řídit a není to zrovna dvakrát hezký pohled." Jack s Joem to nevydrželi a vyprskli smíchy. John se snažil zadržet smích, ale pohrával na plné čáře, za to Mark se nestydatě řehtal na celé kolo. ... Tenhle příběh není ničím originální. Je psán pro duše, co si chtějí odpočinout od vážné literatury a hledají jen něco nenáročného, co jim zpříjemní čas. Jedná se o můj první pokus o psaní z pohledu jeho a jí, tak třeba si to někdo přečte... v příběhu se vyskytují: gramatické chyby, sexuální scény, vulgarismy atd...

On byl lovec, ona byla laň. Anebo to bylo naopak? ~~~ Král naprosto záměrně ignoroval ten cizí výkřik za sebou a poklekl před ní na koleno. „Můžete vstát?" zeptal se ostražitým tónem. Anne chvíli trvalo, než jí došlo, na co se jí ptá, Jakmile si konečně uvědomila, že ta otázka byla adresována právě jí, krátce přikývla. Ještě jednou se pokusila přimět své tělo ke spolupráci, s vypětím veškeré zbývající energie se snažila přinutit své končetiny ke spolupráci, bylo to však marné. Levá strana jejího těla bolestně protestovala, pohmožděná od pádu. „Budeme to brát jako ne." Vzápětí Anne ucítila, jak se cizí ruka jedním rychlým pohybem protáhla zespodu nad jejími koleny a současně druhou, která si její vlastní paži přehodila kolem ramen. ~~~ Ačkoli se děj nese v duchu renesance a využívám reálií z tohoto období, v příběhu nejsou zobrazeny žádné historické osobnosti či územní celky. Jistá podoba je však možná.

Dva cizí lidé, kteří o sobě nic neví, se o sebe začnou zajímat. Ona má nevlastního otce, který ji psychicky i fyzicky týrá a matku, kterou to nezajímá. Bojí se lidí a nechce si k sobě nikoho pustit. Pustí si k sobě jeho? Dokáže jí pomoc a ukázat, co je to život? 4. 8. 2020 - 3. 7. 2021

Bruslení je můj život. Je tam moje druhá rodina. Líbí se mi jeden kluk, který je zároveň nejlepší kamarád mého bráchy. Je to mezi náma napjaté. Dokážu jenom přihlížet tomu, jak žije dál? Jsem Maya a je mi 16. On je Josh a je mu 20. Co když potká někoho jiného? Zvládne opustit Joshe?