Konečně jsme se od sebe odtrhli, abychom popadli dech. Zhluboka jsem oddechovala. Kaidan se opřel čelem o mojí hlavu a přihmouřil oči. Hlasitě polknul. "Hagginsová..." vydechl, ale dřív než to stačil doříct, jsme už zase byli svými rty natisknutí k sobě. "Tohle je španý..." zamumlal do polibku. "Myslím, že ještě horší by bylo, kdyby se o tom někdo dozvěděl." pokusila jsem se od něj odtáhnout a pousmát se. "Nemysli si ale, že tímhle se něco změní." pobaveně si mně znova prudce přitáhl k sobě. "Fakt? Tos mě zklamal. Myslela jsem, že teď spolu utečeme a budem mít svatbu na Bahamách." sarkasticky jsem protočila očima. Jak by řekl R. Hoover; 'Sarkasmus je poslední útočiště těch, co už prohráli.' Přesně tak. Jenže já se s prohrou nehodlám smířit. Matka pošle šestnáctiletou Ariu na dvouměsíční tábor. Najde si spoustu přátel, ale taky nepřátel. Hned první den se znepřátelí s Kentem. Jeho starší bratr Kaidan se rozhodne ho chránit. Aria a Kaidan se tedy ocitnou ve dvouměsíční válce plné naschválů a vtípků. Je ale nenávist to jediné, co k sobě ti dva cítí? Co když je na rčení; "Co se škádlívá, to se rádo mívá." přecejen něco pravdy?