Scénář. Kterak si pro kavárenského povaleče zubatá přišla.

V lese žije neobvyklý velikán jménem Pidi, složený z tisíců malých bytostí - Pidíků. Tito potrhlí tvorové mají jedinou jistotu: nikdy se na ničem neshodnou.

„To je sice hezké, ale tohle je hřbitov. Tady mají být lidé skleslí a mají myslet na své přátele a příbuzné. Ne hledat nové známosti. A já žádnou nechci," zasyčel duchovní a pokusil se znova vstát. Nick si povzdechl a vyskočil na nohy. Potom nabídl pomocnou ruku i Oliverovi, ale ten ji odmítl. Místo toho se dostával pomalu a bolestivě na nohy.

Že by byly kočky skutečně něčím víc, než se zdá?

Nemuset chodit do školy, žádné domácí povinnosti, dělat si, co jen chceme. Ve dne spát, hrát si v noci. Jeden by myslel, že je to splněný sen. Jenže s tátou se stalo něco hroznýho, máma se chová divně a my máme pořád hlad... *** Martin se ani nenaděje a má starostí až nad hlavu. Co se stalo se sluncem, proč nesmí chodit ven? A opravdu se bude muset sám postarat o tři mladší sourozence? Dostal něco, po čem mnoho lidí touží. Ale bude za to vděčný?

Není to tak dávno, co jsem chodila na kurzy pro začínající podnikatelky. Čistě ženské prostředí někdy působí hodně zvláštně... inspirovalo mě to k tomuhle kraťásku. Samozřejmě ve skutečnosti nikdo nepřišel k úhoně a postavy nemají žádnou spojitost se skutečnými osobami. :))

Vím, jaké je hledat světlo v nekonečné temnotě. Vím, jaké je sedět sám v nekonečné samotě. Taky znám ten pocit strachu, že u cíle zakopneš. Taky občas v noci snívám o těch cizích životech. Kdo ti dělá společnost? Sedí tu jen tvůj stín. Sedí tu tak sám a samozřejmě ty s ním. Ve tváři je vidět, že se ti něco stalo, i když jsi se hodně bránil, část to z tebe vzalo. °°° K pátému výročí odchodu jednoho z nejlepších lidí, které jsem měla tu čest poznat. 4.6.2020

Jsem dívka. Tedy, byla jsem dívka. Ne, nejsem transexuál. Jsem mrtvá. Je to tak. Jsem mrtvá, neslyšitelná a neviditelná. Ale mohla by existovat jiskřička naděje? Naděje, že nejsem navždy sama a ztracená? Jedna rána, pád do vody... A pak najednou sedím v parku a utápím se sama v sobě.

Povídka, kterou jsem původně psala pro jednu hororovou soutěž. Jednak jsem se ale včas nedokopala k úpravám, jednak mi navíc nakonec nepřišla dost dobrá… Teď jsem s ní v rámci možností spokojená. Pokud se bude líbit a dobře číst i vám, budu ještě spokojenější.

Abyste mohli mít mozaiku, musí být předtím něco rozbité. Rozbijete to vy? Posbíráte střepy, které zbyly po někom jiném? Barva, tvar, ostrost. Každý kousek je naprosto jiný ale přesto do sebe všechny zapadají. A tvoří něco docela jiného. Dvanáct částí mozaiky v rámci #výzva12 představí pestrobarevnost životů napříč prostorem i časem.