Možná nejsem básník. Možná není všechno tak, jak by mělo být. Ale jsou příběhy, které si zaslouží být vyprávěny a nemohou být vyprávěny jinak než právě ve verších. Vstupte do labyrintu mé mysli a přivoňte si ke květinám mé duše.

Mnoho z nás si nezasloužilo to, co nás potkalo. Mnoho z nás si v pozdních hodinách často kladlo otázku: „Proč?" Netvrdím, že se v mých básních nutně najdete, ale pokud máte něco na srdci, melancholickou náladu či chuť na pěkné básně, jste na správném místě. Toto jsou básně jedné dívky, která roky krvácela na papír a rozhodla se, že je chce sdílet s ostatními.

Teorie lásky je božská, praxe však ďábelská... -W.Shakespeare

Karel Jaromír Erben (7. listopadu 1811 Miletín - 21. listopadu 1870 Praha) byl český historik, právník, archivář,spisovatel, básník, překladatel a sběratel českých lidových písní a pohádek; představitel literárního romantismu. Patřil mezi významné osobnosti českého národního obrození. Kytice z pověstí národních (1853, rozšířené vydání 1861) - jediná sbírka básní, kterou vydal; podkladem Kytice jsou staré české lidové báje. Kytice, původně vydaná pod názvem Kytice z pověstí národních, je stěžejní dílo Karla Jaromíra Erbena. Je to jediná původní kniha, kterou kdy vydal. Jedná se o sbírku 13 balad inspirovaných lidovou slovesností poukazující na hodnotu mezilidských vztahů. Sbírku tvoří balady (ačkoli sám Erben toto slovo nikdy nepoužíval); básník vychází z lidové (slovanské) tradice. V tomto ohledu je Kytice sbírkou ohlasovou a projevem folkloristicky orientovaného romantismu. Myšlenková báze a etický princip básní má ovšem klasicistní rysy. K jednotlivým básním jsou připojeny poznámky (Poznamenání) obsahující údaje o původu či o jinoslovanských variantách. Příznačné pro Erbena je, že hlavní roli hrají ženy, povětšinou matky. Zabývá se zde otázkou lidských vztahů, v nichž ho především zajímá problém viny a trestu. Podle Erbena je nejzákladnějším lidským vztahem pouto mezi matkou a dítětem. Konflikty v lidském životě vznikají především narušením základních vztahů a zákonů mezi lidmi. Za každou vinu přichází, často nepřiměřený, trest. Člověk je v jeho pojetí bezmocný proti přírodním silám, jež ho obklopují. Vinu vždy nese člověk, nikdy společnost. Dalším neromantickým znakem balad je naprostá nevzdorovitost hrdinů, kteří zcela bázlivě a s pokorou přijímají vinu. Nejsou zde individualistické tendence ani typická rozpolcenost. Časoprostor básní je neurčitý, symbolický.

tak málo času na tak moc pocitů /5/

Víra je světlo co proudí v očích každého poutníka na jeho cestách. Ticho vládne v každém z nás a je jen na nás kdy a kde mu předáme žezlo moci a možnost vyjít ven na světlo a ukázat lék jež vlastní. Čarovnou krásu té čistoty. Čistoty ticha. Bezeslov. Jen sám se sebou. Ve snech. Budu ráda když Vás následující básničky přinejmenším zaujmou a budu se snažit přidávat nové. Teď jsem úplně na začátku, tak doufám že najdu pár fanoušků kteří mě v mé umělecké tvorbě budou podporovat :) A taky budu moc vděčná za každý váš hlas a komentář❤️

Ty krásné žluté květiny ti to všechno poví.. ~ sbírka básní

jen jestli. né možná někdy.

Volání minulosti dávno ztracených časů a duše upadnuté v zapomnění.

Příběh, jenž vypráví o statečné ženě. Nezkrotné Vodě nesoucí jméno Anna. Moře. Divoká vlna.