Krátký příběh o jiných světech, plný šedi a zmaru.

Skromná komůrka pro pohádkový mýtus - takový je haibun. Krátké příběhy, zakončené poezií s duší Podhoubí. #3 - horor #2 - poezie #1 - příroda #1 - pohádka #1 - haiku

„Co všechno bys byla ochotná udělat, aby se splnilo tvé největší přání?" Když mladý filozof Owen položí tuto otázku své kamarádce Lorelei, která je do něj už léta potají zamilovaná, sedmnáctiletá dívka s jistotou odpoví, že cokoliv. Jenže pak Owen zmizí a zůstane po něm jen jedna polaroidová fotografie a mapa Londýna. Lorelei následuje indicie, které jí zanechal. Na její neobvyklé pouti se k ní připojuje pouliční iluzionista, jehož kouzla jsou možná víc než jen obyčejné triky. Zatímco spolu řeší Owenovy hádanky na místech, která v ní probouzejí spousty dávno zapomenutých vzpomínek, pokouší se narovnat pokřivený vztah s matkou, jenž poznamenala rodinná tragédie. Ve víru kouzel a iluzí si Lorelei postupně začíná uvědomovat pravdu o své lásce k Owenovi a především o sobě samé.

Je to zvláštní věc. Dokud vaši ruku nedrží někdo, kdo vás miluje, svět nemá barvy. Vše, co vidíte, je v odstínech šedé, smutné, ponuré a nepřátelské. Ale v té chvíli, kdy se vaší ruky chytí, všechno získá barvu. Vidíte to azurově modré nebe, barevné květiny, narůžovělou pokožku milované osoby. Ale na světě existují lidé, kteří žádnou barvu neviděli. Nikdy.

Drak se pomalým tempem přibližoval a já už se chtěla pomalu stáhnou zpět do domu, ale zastavil mě až moc známý hlas. "Mrzí mě tvé trápení. Mrzí mě to." Stejný hlas jako v den bouračky. Ten uklidňující a melodický hlas, co mi šeptal celou cestu v záchrance. Zhluboka se nadechnu a zavřu oči. V duchu si dám facku. "Co tě mrzí?" zašeptám do oblohy a snažím se o stejně tichý a uklidňující tón jako zní ten jeho. "To že nejsi volná," zašeptá hlas, který je najednou mnohem blíž než předtím. Furt nechám zavřené oči, bojím se je otevřít. Ucítím na svém rameni opět něčí dlaň a tentokrát i dech. Strašně se leknu, ale přinutím se nechat oči zavřené. Jsem blázen, měli by mě někam zavřít. Podepíši jim cokoliv, hlavně ať se zbavím toho hlasu, těch barev a halucinací. "Nejsem volná?" "Nejsi, nejsi," celá obloha zpívá společně s tím hlasem. Ruce se mi rozklepou, ruka z ramene mi zmizí a všechno utichne. Otevřu oči. Nikde nic, už ani draka nevidím. ~Dej příběhu šanci, a zamiluješ se~