Přišel jsem o práci a nic mě už nebavilo. Ale na internetu jsem narazil na jednu stránku, kde si mohu dopisovat s vězněm. Byl to dobrý nápad? 🌸🌸🌸🌸🌸🌸🌸🌸🌸🌸🌸🌸 Vkook! Boy x Boy Někdy to může být dost sprosté;D Budu si tam dávat své pravidla. Takže žádné komenty typu 'Takhle to ale nemůže být' apod. Budu udávat i u osob své vymyšlené věci!! Takže nic nechci číst jako 'tolik mu ale není let, tolik on neměří' apod. 🌸🌸🌸🌸🌸🌸🌸🌸🌸🌸🌸🌸🌸

Ani jsem se nehnul. Stál jsem tam se spoutanýma rukama za zády, zacpanou pusou a hrdě vztyčenou hlavou, zatímco ti muži stáli kolem mě a dobírali si mě. Věděl jsem, že mě brzy zlomí. To jsem si připustil. Už teď se ve mě všechno strachem stáhlo z toho, co mě čeká. Uvnitř sebe jsem křičel. Brečel. Volal Taeho, kterého jsem viděl ještě před pár hodinami padnout mrtvého k zemi s jejich kulkou v hlavě, než mě zajali a odvezli na svou základnu. Ale nic ze mě nedostanou. Ne, nesmí. ❗❗❗ Nemůžu říct, že to nedává smysl, ale je tam pár věcí, co jsem nedomyslela. Tenhle příběh jsem napsala, protože jsem to dostala jako nápad a nemohla jsem se toho zbavit, nemohla jsem kvůli tomu spát. Je to hodně depresivní a brutální. Proto jsem se rychle potřebovala vypsat, abych se toho zbavila, takže jsem se moc nesrala s detaily a sem tam něco trochu odfláknu. Až to přepíšu (což určitě plánuju, až budu mít víc času), bude to lepší. ❗❗❗ Poznámky autora v oneshotech píšu jako samostatný odstavce pod to, k čemu vám chci něco říct, ne na konec kapitoly, jako u mých jiných příběhů. # 7 - deprese → z 1,9 K příběhů (20. 2. 25)