Byla jsem dívka, která milovala ticho. Ne to prázdné, bolestné ticho, které zůstává po zradě nebo smrti. Ale ticho temné komory, kde jsem vyvolávala fotky, a ticho mezi tóny, když jsem hrála na piano. V těch chvílích jsem byla sama sebou - volná, klidná, nezávislá. Nikdo ale netušil, že pod tou jemnou slupkou žije něco jiného. Oheň. Vzdor. Touha nikdy se nepodřídit. A pak přišla ta noc. Otec mě vyměnil za vlastní život. V jednu chvíli jsem byla jeho dcera, v další jsem patřila jemu - Andreasi Morettimu. Muži, jehož jména se v podsvětí vyslovovala jen šeptem. Řím mě přivítal jinak, než jsem čekala. Chladně, kamenně, jako by mě testoval, jestli vůbec přežiju. Ale Andreas... on nebyl jen boss. Byl ticho, které se nedalo přečíst. Byl klid před bouří. A já netušila, co se stane, když mě tou bouří nechá projít. Bydlel se svou sestrou Biancou, jejím manželem Matteem a jejich malým synkem Lucou. V domě, kde jsem měla být jen připomínkou zrady. Ale postupně jsem poznávala, že i mezi kamennými zdmi lze najít místo, kde se dá dýchat. Nechtěla jsem se mu podřídit. Chtěla jsem odejít, najít vlastní cestu. Jenže on mě viděl jinak. A já brzy zjistila, že právě to mě děsilo nejvíc - že mě viděl doopravdy. Že pod mým vztekem, pod ironií a vzdorem, našel to, co jsem sama v sobě potlačovala. Slabost. Touhu. A cit. Nepatřila jsem do jeho světa. Jenže když jsem tam přišla, něco se změnilo. Nejen ve mně. Přišla jsem jako výkupné. A odešla jsem jako jeho slabost. --- Když se démoni snaží žít jako lidi, svět se jim často vysměje