Povídka, kterou jsem původně psala pro jednu hororovou soutěž. Jednak jsem se ale včas nedokopala k úpravám, jednak mi navíc nakonec nepřišla dost dobrá… Teď jsem s ní v rámci možností spokojená. Pokud se bude líbit a dobře číst i vám, budu ještě spokojenější.

Vedlejší produkt psaní Opravdové temnoty. Ale měl by fungovat i samostatně. Zazy - Zuzana Zajączeková, o pár let mladší a nevinnější, než v OT. Samozřejmě fiktivní postava, tady jsem ji ale nechala vystupovat jako exemplární případ fanfikčních autorek, který mi na wattpadu způsobují nutkání vydloubat si oči lžičkou a vzít to pro jistotu i s mozkem. Samotný "příběh" je taky slátaný mnou. Použila jsem ale vesměs příšernosti, na který jsem tu vážně narazila, jen upravený nebo mírně pozměněný. Nechtěla jsem použít skutečnou "práci" skutečný "autorky", protože i když mívám chuť některý z nich zakousnout, nepřipadá mi OK kopat do dětí. Nutkání řvát, kousat a lámat prsty jsem tedy vyřešila tímhle způsobem. A konečně, komentovat jsem nechala samotný oběti týhle zhůvěřilosti. Poznámka pod čarou: Ne, nepřinutila jsem se narvat do toho wincest. Tak moc zlá prostě bejt nedokážu. Sorry, not so sorry.

Žena, která není tak úplně krásná. Bojovník, který není tak úplně mladý. Dítě, které není tak úplně obyčejné. A cesta ke hranicím, která není vůbec bezpečná. "Už nějaký čas nepršelo, dny byly plné slunce, teplé. Mimo stinná místa pod stromy se cesta stávala prašnou. Louže vyschly, zůstal v nich popraskaný bahenní škraloup. Dítě začínalo být mrzuté, kňouralo, pobrekávalo a dovádělo tím Alíšu k šílenství. Při častých zastávkách, které kvůli ní dělali, se holčička rýpala v zaschlém blátě, nebo házela kamení do trávy na mezi. Ale nebylo v tom nadšení jako na začátku cesty." První samostatná povídka z mýho fantasy světa, kterou jsem napsala. Vyšla r. 2014 ve sborníku Žoldnéři fantasie: Osamělí válečníci. Jako obvykle, přečtení potěší, hvězdička taky, ovšem komentář ze mě udělá nadšenou viviobludu. :)