Je to rok a půl. Rok a půl od chvíle, kdy přestala v tu dobu 16ti letá Beata žít. Kdy přestala doopravdy existovat a její duši vystřídala tupá prázdnota. Bea si té osudné noci, co byla znásilněna uvědomila, že lidé nejsou dobří, nepomůžou ji když zoufale volá z plných plic, a že opravdu nestačí jedno "prosím" a vše přestane. Už nikdy nebude tou stejnou holkou jako rok dozadu, ale přeci jen se tomu může přiblížit, když při ní bude stát ta správná osoba. David. Ale i tohle nebude lehké, protože se vzdala všech svých vizí o lidech a nevěří, že někdo dělá něco jen ze své dobré vůle. Tohle je příběh o hledání sama sebe a o tom, že i když se zdá, že je pozdě, nikdy není pozdě na to křičet. --- Po 547 dnech jsem nemyslela na tu noc. Byla jsem totiž moc zaneprázdněná studováním jeho tetováních na pažích, krku a obličeji. Tuž, která zakryla několik procent jeho těla. Neznervozňovala mě jeho přítomnost, už jsem se ani neklepala. Jen jsem byla, tak jako on. Bylo to zvláštní. TAK PŘÍŠERNĚ ZVLÁŠTNÍ! Nepamatovala jsem si, kdy naposledy jsem byla v takovéhle pohodě. Rok sice nebyl dlouhou dobou, ale mně se od té noci, zastavil celičký svět. Už pro mě neexistoval nějaký čas... všechno se prostě rozplizlo. Nic nemělo stálou formu. Nic nemělo pořádný smysl. Možna jsem se prostě a jen dočista zbláznila. Byla jsem bláznem.

Co by tento deník mohl zachránit? Svět? Hah, tak to rozhodně ne, bohužel svět takhle nefunguje... ale co by kdyby, se v těchto chvílích, pocitech a situacích našla nějaká zlomená duše a mohlo jí to pomoci. Pomoct s tím, že není tak úplně sama, že takovéto věci se dějí i jiným lidem a je normální takto uvažovat, anebo alespoň mé malé já by si přálo vědět, že je to úplně v pořádku. Proto vzniká toto dílo, které je domovem všech, co domov postrádají, hledají smysl života, jsou osamělí a někdy ne tak docela pochopeni. Aneb Deník zlomené duše, pro další zlomené duše.

[Pokračování příběhu ,,Jako Nikdo"] •lze číst i bez prvního dílu, ale doporučuji si ho nejdříve přečíst, pro lepší chápání děje• Vrátit se zpátky odkud pocházíte, není vždy tak úplně lehké. A už vůbec ne, když se vracíte k lidem, před kterými jste před tím utíkali. Júlie Adreasová se po dlouhých čtyřech letech opět vrací do Brna, kde to vše začalo. Doufá, že již nikdy nepotká Petra Adámka, který ji v předešlém životě hrál velkou roli. Ale osud je mrcha a dělá věci který, občas nechceme. ~~~ Nekoukej na mě takhle, Petře..." zašeptám do ticha, které nás obklopuje. Petr, ale ani na setinku nepřestane upírat své oceánské oči do těch mých a já nevím jestli ho za to proklínat nebo milovat. Ale myslím si, že tohle moje srdce rozhodlo už před lety. Petr překročí vzdálenost, která mezi námi ještě zbývala tak, že se naše těla na sebe tisknou. ,,Jak se na tebe dívám, koťátko?" ,,Tak jako, kdybys ses mě každou chvíli chystal požádat o ruku" Zasměje se až se mu ve tvářích udělají nepatrné ďolíčky - musím říct, že v měsíčním světle vypadá úplně jako Toník, asi opravdu jablka napadají daleko od stromů. ~~~ !!! Ahoj všem! Shledáváme se zde po dlouhé době a já Vás chci upozornit znovu na několik věcí. Tento příběh je celý smyšlený a není reálný (i když bych si to fakt přála). Chování Petra a všech ostatních postav neodpoví tomu jak se chovají v reálném životě, jen se mi to sem hodilo! Tímto nechci nikoho pošpinit ani zesměšnit! Myslím si, že tento příběh je i pro lidi, kteří zrovna úplně neznají Petra a další z kluku co se zde objevují. Sama tento příběh nevnímám, že toho má tolik společného se Steinem, jen když píši tak se mi to lépe představuje, když již tyto osoby znám. Píšu tento příběh jen s t

Mladá psycholožka Júlie Andreasová, která by se obětovala pro ostatní a snaží se pomoct všem jak jen dokáže se střetne s populárním Petrem Adámkem, který vystupuje pod pseudonymem Stein27. Byl to osud či nikoliv? To netuší ani jeden. ~~~ Otevřu dveře a vyděsím se, když se mi naskytne pohled na Petra před sebou, kecám fakt hodně se vyděsím. Vypadá jako kdyby týdny nespal. Rozlije se mi husina po celém těle. Přesně takhle to začalo i s mámou. Tak moc mě bolí ho takto vidět. ,,Petře, proboha co se stalo?" natáhnu k němu ruku abych ho mohla pohladit po tváři, ale on ucukne a rozhlédne se kolem sebe, jako kdyby ho měl někdo sledovat. ,,Oni - oni jsou tu všude kolem mě.." s vytřeštěnými oči se na mě podívá. ,,Oni mě chtějí dostat.." Hned mi to docvakne. ~~~ !!! Zdravím všechny čtenáře a čtenářky, chci jen upozornit, že je tohle pouze smyšlený příběh, nikoli realita. Chování Petra nebo kohokoliv jiného je pouze výplod mé fantazie. Kluci se určitě nechovají v realitě, jako v tomto příběhu, jen se mi to sem hodilo. Děkuji za jakoukoliv podporu a budu moc ráda za váš upřímný názor, případně co bych měla poupravit, nebo úplně vymazat.