Nepamatuju si všechno z onoho dne. Jen pach střelného prachu, křik matky a otce, mrazivé ticho po výstřelu, který všechno ukončil. Byla jsem dítě. Malá holka s balónkem v ruce a dortem na stole. A potom jen pohled na mrtvá těla mých rodičů. Moje narozeniny skončily pohřbem. Od té doby jsem se naučila, že city jsou slabost. Důvěra je luxus, který si slabí nemohou dovolit. A bolest? Ta je stálá. Působí jako oheň, který mě naučili ovládat. A právě tehdy, když jsem si myslela, že mám všechno pod kontrolou... přišel on. Pětka. Ten nafoukaný parchant, který zničí všechno, čeho se dotkne. Ten, co se tváří, že ví všechno, ale přitom sám neví, kdo vlastně je. Geniální, smrtelně nebezpečný... a nečekaně lidský. Nenávidím ho. Za jeho aroganci. Za každé slovo, které vypustí z pusy. Za to, že v sobě nese odpovědi, které mi roky vrtají hlavou. A především za to, co mi vzal, i když to možná ani sám neví. Tohle není pohádka. Ani balada. Jen důsledky volby, kterou už nešlo vzít zpět.