Být nová v novém městě, škole a lidmi, je něco, co Cassidy nikdy moc nemusela. Nebylo to poprvé, co změnila bydliště, ale i tak to teď musela prožít znovu. Nový školní rok, noví kamarádi, nová sezóna a vše je zde zas. A snad už i naposledy...

Nikdy jsem se nebránila malému dramatu. Když za mnou jednoho dne přišel Christian s tím bláznivým návrhem, abych předstírala, že jsem jeho přítelkyně... neodolala jsem. Mám ráda hry. Obzvlášť ty, ve kterých držím karty já. Jenže s každým předstíraným dotekem, s každým pohledem, který měl bolet jeho ex, jsem začala pochybovat, jestli je to pořád jen hra. Protože... co když začínám prohrávat? Ukázka: „Hraješ si se mnou," zašeptá mi do ucha. Nakloním se k němu a s úsměvem odpovím: „A ty se mnou ne?" Neodpoví. Místo toho skloní hlavu a jeho rty se lehce dotknou mého krku. Jen na okamžik. Krátký, sotva postřehnutelný dotek. Ale cítím ho až v konečcích prstů. Zatraceně.

Po smrti rodičů se stěhuju k babičce a doufám v nový začátek. Ve škole poznám hokejistu který mě neustále štve a se kterým vedeme nekonečné války. Jenže čím víc se pošťuchujeme, tím víc ho mám v hlavě. A to mě děsí. Protože poslední věc, kterou teď potřebuju, je někdo, kdo dokáže zbořit moje pečlivě postavené zdi. Ukázka: Dnešní shromáždění bylo jako každé jiné - přehlídka unavených obličejů a slabého nadšení, které by neprobudili ani tříštivé gongy. Seděla jsem na jednom z tvrdých dřevěných sedadel ve školní aule, pečlivě vyžehlená uniforma na sobě a na tváři výraz, který říkal: Nebavte se se mnou.