Víra vždy byla - více či méně - o strachu. Březovskou farností zmítá stará křivda a znovu rozdmýchaná pomsta. Sousedé si navzájem škodí a vyhrožují, v lesích se slaví nekřesťanské rituály a neobjasněná smrt místního sedláka opět rozevře nezhojenou ránu krevní msty. Rozvrácenou farnost přebírá mladý farář, který se nikdy netoužil stát knězem. Součástí jeho života se tak stává i svéhlavá Markéta z kovárny, která léčí lidi bylinami, tančí bosá za měsíčních nocí a klaní se nejednomu bohu. A nad tím vším se tyčí tajemný Zhroucený kostel, mocné místo odpradávna střežící Vrchy, které v každém člověku odkrývá pravdu i nejtěžší hříchy. TW: V příběhu se objevují různé nehezké věci, jako je psychické i fyzické násilí, sexuální násilí, násilí páchané na zvířatech, nezdravé mezilidské a rodinné vztahy. Občas nějaká vulgarita, nadměrná konzumace alkoholu a sebepoškozování. Ale jinak je zcela nezávadný.

Jak málo někdy stačí, aby se svět rozzářil. Úsměv, kousek dortíku, déšť. Tahle sbírka básní je doplňkem ,,Střípky ze života". Zachycuje drobné okamžiky radosti i melancholie z období dospívání. Krátké, jemné básně o tom, jak obyčejné chvíle dokážou změnit celý den. (Básně napsané mezi lety 2018-2022) 31.10. 2025 #4 - Poetry 5. 11. 2025 #3 - Poetry 🥉 6. 11. 2025 #2 - Poetry 🥈 13. 11. 2025 #1 - Podzim 🍁 🥇

růžový mramor černobílá srdce pár rozlámaných nadějí a také vzácných hlav máte v polštářích střepy tak už jděte spát - - - - - - - - - - - - - Dokončeno @Amaenell ©2018

O lidech, o světě, o duši, o strrachu, o zármutku. Básně dávno zapomenuté, znovu objevené. Básně, které čekaly ve ztracené složce příliš dlouho. Doba vzniku: 2009 - 2013 Postupným vývojem začínají byt více uvolněné, méně svázané v rytmu a rýmech, takže kdo nemá rád v básních přílišný řád, začněte od pozdějších ;)

Žilo raz jedno dievča, a keď nadišiel jeho čas, po sebe blízkym zanechalo len akési pokrkvané zdrapy. Nikto nevedel, čo to je. Možno papier, popísaný rečou starobylých duší, ale čítať ich sa zdráhali. Naveľa ich musel niekto preletieť nesmelým pohľadom, aby posúdili dedičstvo po nej. Avšak nešlo o nič hodnotné: Písalo tam o zvieratkách a lesoch, o rastlinkách a nočných vílach, o oblakoch a snoch o snehu, o ľuďoch, čo mali v očiach nehu. Všetci priatelia si vydýchli, a tie staré papiere v doskách znovu zapadali prachom. Ale prečítané. To bol jej cieľ. (zbierka niečo-ako-poézie o všetkom a ničom)

Už jako sedmiletej kluk jsem byl nucenej čelit něčemu strašnýmu. Tragédie naší rodiny se se mnou táhne celých těch zatracených deset let. Tak moc jsem chtěl na Holubí chatu zapomenout... a přesto se mi neustále vrací. Proto se vydávám na tuhle zpropadenou pouť - abych čelil temnotám minulosti a dosáhl vytouženýho klidu. Příběh o mladé duši, co touží odpustit. Audioverze od Dívky bez tváře: https://www.youtube.com/watch?v=ryUQ1vtISzM