Na Pandoře není ticho nikdy prázdné. Dýchá. Pamatuje si. Naslouchá. Kiri vždy cítila Eywu silněji než ostatní. Ne jako hlas - spíš jako přítomnost, která ji sleduje pod hladinou myšlenek. Spider naopak patří mezi světy. Člověk vychovaný Na'vi. Chlapec, který nikdy neměl místo, kam by opravdu patřil. Když se Eywa začne chovat jinak... když moře reaguje na přítomnost, když ticho přestane být útěchou, vyvstává otázka, kterou si nikdo nechce položit: Co když Eywa nevolá proto, aby chránila - ale proto, aby si vzala zpět to, co jí patří? Příběh o tichu, které mluví. O lásce, která roste pomalu, v pohledech a dotecích. O klanu, víře, ztrátě... a o spojení, které může změnit osud Pandory navždy. Tento příběh je pomalý. Pokud hledáš ticho, jsi vítán/a. 🌊 Příběh se odehrává po Avatar: Fire and Ash. Spoilery. Všechna práva náleží Jamesovi Cameronovi. Já vytvářím pouze svou vlastní dějovou linku s jeho původními postavami.

"Vidíš to, Kovbojko? Takhle vypadá svobodná bytost." *** Jedna zbloudilá fotka na Instagramu dokáže pořádně zamíchat kartami. Své o tom ví i Jade, která tak během jednoho dne přišla nejen o nejlepší kamarádku, ale i o dobrou pověst. Škola sice oficiálně skončila, ovšem odsuzující pohledy spolužáků provází Jade na každém kroku ve městě. Na následující dva měsíce se tedy nabízí jediné možné řešení - sbalit si kufry, vypnout mobil a odjet někam hodně daleko. Když je Jade nabídnut pobyt na ranči u tety Luren, neváhá ani vteřinu. V srdci zionského národního parku, v obležení červených skalisk a rychlých koní, se snaží znovu nabýt důvěru v přátelství. Jenže cestu jí zkříží mladý mustang Diego, místními přezdívaný též jako „Modrý ďábel". A tak se potkávají dvě bytosti, které společnost neprávem odsoudila. Dostanou ještě někdy druhou šanci?

Představte si život v tichu. Představte si, že musíte téměř šeptat, že na ulicích neslyšíte výskající děti. Že když budete příliš hluční, tak vás čeká trest smrti. Miriam, její rodina a další stovky lidí v takovém městě žijí. Uslyší někdy řádný, surový hluk, jak ho známe my, nebo zůstanou 'hluší'? Zvu vás na návštěvu do Kailomu - města bez zvuku. „Slyšel jsem, že některé matky dusí svoje děti, aby byly zticha. Je to pravda?" zeptal se. Dívka přikývla. Jakoby nepřítomně poté dodala: „Je to pro jejich vlastní dobro. Kdyby nepřestala křičet, přišly by o život nejen novorozeňata, ale celé jejich rodiny. Naše město je... tichý, soukromý, nepochopený svět." „Ale... ale to je..." odmlčel se, hledajíc správný výraz popisující jeho pocity, „nelidské." „To je život. Zvykneš si na to. Nebo ne. Stejně s tím nic neuděláš," odpovědělo děvče a přitisklo si prst na rty v jednoznačnému gestu. Stáli v lese na kraji města, vzájemně si hleděli do očí a jediný zvuk, který bylo slyšet široko daleko byl lehký, šepotavý šum jarního listí.

Byla jsem mladá, bezstarostná a přesvědčená, že svět je bezpečné místo. Pak se všechno zlomilo. Ocitla jsem se tam, odkud se neutíká. Kde se mlčí, poslouchá a přežívá. Mezi lidmi, kteří berou svobodu jako zboží. A přesto... někde v tom temnu existuje něco, co mě nutí věřit, že ještě není konec. Protože i v nejhlubší tmě může vzniknout světlo. Otázkou je - má cenu mu věřit?