Když jediný člověk, se kterým můžeš vyhrát, je zároveň ten, který tě může porazit. Ender a Kevin. Dva nejtalentovanější skokani do vody, kteří spolu pravidelně bojují o zlato. Navíc mají i stejné školní výsledky. Jako kdyby se vesmír nedokázal rozhodnout, kdo z nich je vlastně lepší! A pak jsou tady ty sny... Už kvůli nim by bylo nejrozumnější držet se od sebe co nejdál. Ender chce vyhrát, protože ví, jaké to je nemít nic. Kevin potřebuje vyhrát, protože nic jiného v životě nemá. K jejich smůle trenér přijde s geniálním nápadem - aby spolu skákali synchro. Ctižádost jim nedovolí odmítnout, i když to znamená spoustu společných tréninků a nechtěné blízkosti. Jak se naučit spolupracovat s někým, kdo je tak strašně odlišný, ale zároveň s ním máte tolik společného? Jak v jeho přítomnosti nezešílet, když s ním trávíte každou noc v červenorůžovém pokoji?

Prokletí prý nelze zlomit. Co se stane, když se o to dva kluci pokusí? Kristian je wiccan. Má blízko k přírodě a kapsy věčně plné zdánlivě nepotřebných věcí. Ostatní si o něm myslí, že je tak trochu divný, ale on si z toho nic nedělá. Jeho život celkem poklidně plyne od sabatu k sabatu, alespoň do chvíle, než ho naruší příchod tajemného kluka. A havrana. Je možné, že ti dva přišli spolu? Riven je čaroděj. A čarodějové se od wiccanů nijak zvlášť neliší, spojuje je láska k přírodě, nicméně... jejich morálka je jaksi pochybná. Navíc se zdá, že Riven od Kristiana něco chce. Vtáhne ho do víru nebezpečných událostí, které je donutí spolupracovat. Spolu mají šanci dokázat nemožné. Ale za jakou cenu? A co když se do toho přimíchají city?

Keith odjíždí na vysokou. Všechno má sbalené a je připravený. Což ale neznamená, že nemá strach. Přece jen... nová škola, nové bydlení, noví lidé a... jo, nový spolubydlící. Nějaký Emmett. Emmett. Emmett. Ehm, Emmett. Spolubydlící, který na něj má tak trochu dávat pozor. Takhle mu to sice rodiče neřekli, ale ani nemuseli, protože to jejich: „Tvůj stav jsme mu vysvětlili," mluví za vše. A přitom Keith nepotřebuje, aby ho někdo hlídal. Nepotřebuje. Nepotřebuje. Nepotřebuje. Navíc to s tím hlídáním možná bude úplně obráceně.

Nigel hraje hokej na postu brankáře, trpí úzkostmi a přitom přemítá, do jaké míry ho to vlastně definuje. Taky hodně myslí na kluka s uhrančivýma černýma očima, který jeho stavům rozhodně nepomáhá, protože je arogantní, povýšený, krásný... Nigel má kvůli němu TOTÁLNÍ BORDEL V HLAVĚ.

Tady v této 'sbírce' najdete jednokapitolové bonusy ke všem mým příběhům, protože nejsem schopná se rozloučit s mými postavami. Opravdu jiný důvod to nemá. Snad si užijete návrat ke starším příběhům!

Rainovi bylo teprve devatenáct let, když se mu narodila dcera. A zůstal na ni úplně sám. Jude si zase chtěl přivydělat hlídáním psů. A možná to zní absurdně, ale právě tyto situace změnily trajektorie jejich životů. Někdy k tomu totiž stačí úplná maličkost nebo malé nedorozumění.

Mateo vždy žil ve své vlastní bublině. Bylo mu dvacet jedna let a nikdy neměl svou první pusu, natož tak něco více. Miloval knížky, psaní, hudbu, v klubu byste ho našli jen tehdy, když ho přemluvili kamarádi, nikdy si to ale upřímně neužil. Byl přehlížen všemi, co by o něj kdy mohli projevit zájem. A taky měl v sobě blok. To by bylo dobré zmínit. Ten blok totiž způsoboval, že interakce s lidmi mu přinášely úzkosti. A mít s nimi něco víc? Osobní kontakt? Tak na to neměl ani pomyšlení. Jenže přece mu už bylo dvacet jedna, no ne? Proč nikdy neměl ani pusu? Co s ním bylo špatně?

Aura nikdy nebude stará na dinosauří lívance. A zkrátka k sobě potřebuje někoho, kdo je umí udělat tak dobře jako ona sama.

Leo se zaměřil na svou kariéru. Možná protože chtěl, možná protože tak nemusel myslet na to, že byl naprosto tragický, co se lásky týkalo. Dokud se mu nezkřížila cesta s někým, kdo o sobě smýšlel ještě tragičtěji.

Remiho sen se splnil dnem, kdy se dostal na svou vysněnou uměleckou školu. A druhý, o kterém sám ani nevěděl, když přišel na hodinu figurální kresby a poznal Elliota.