Díval jsem se mu do očí a věděl, že jsem se zamiloval.

Vždy jsem si myslela, že bez něj přežiji. Jakmile jsem ho ale nemohla cítit na své bledé pokožce, uvnitř jsem skomírala, umírala. Nedokázala jsem se bez něj nadechnout, měsíční paprsky mi byly útěchou jen částečnou. Potřebovala jsem Slunce.

,,Stalo se sice pár změn, ale pořád je vše stejné.'' Řekla Elis Johnovi, když přišla domů s krátkými vlasy, to ale nebylo vše, co mu chtěla říct. 2 díl od Paper Plane Od 29.srpna po 10.Září v povídce #1 ❤️❤️❤️

Léčila své zlomené srdce a to tak, že si každý den dávala přaní, které chtěla, aby se splnily.

Ten pult za ní? Přesně tam bych ji v ten moment přitiskl. Šílel bych z jejího dechu, z jejího měkkého těla. Ze stonů, co by se jí draly z pusy, když by opakovala moje jméno. Kompletně bych ji obalil do svých rukou, aby už nikdy nemohla odejít. A pak bych ji líbal, přivlastnil bych si její rty, až by nám oběma nezbyl žádný vzduch v plicích. Až do toho momentu, kdyby naprosto zkrotla a přiznala, že je moje. Jenom moje. *** Zhluboka jsem se nadechla a pak jsem udělala tu největší chybu, jakou jsem jen udělat mohla. Já se na něj podívala. Bylo to v jeho očích, něco, co se odráželo. Něco, co by mě položilo na kolena, kdyby mě nedržel tak pevně přibitou ke zdi. Nejspíš to bylo tím. Nebo jeho blízkostí. Nebo pevnou náručí, ve které mě držel jako bezbranné dítě. Možná tím dechem, co mi pořád brněl na krku, nebo vůní, co mě opanovala. Nebo zkrátka tím, že jsem tam s ním v ten moment prostě být toužila. Ačkoliv jsem si to odmítala přiznat. Jednoduše jsem zkrotla. Mohla jsem se snažit ignorovat to jakkoliv jsem chtěla, stejně to nešlo, necítit jeho oči na sobě. Byla to jako nějaká pošahaná síla, co mě k němu táhla, a já se nedokázala na něj nedívat. Nevracet mu ten pohled zpátky. A v tu chvíli pro mě přestal existovat svět. Zůstal tam už jen malinký prostor, slabá světla, já přitisknuta ke zdi, on, přitisknutý ke mně, mé bušící srdce a jeho hluboký dech. On byl jediný, koho jsem kdy milovala.

Kapky deště bubnovaly o střechy domů, a také o deštníky lidí procházejících okolo mě. Podrážky bot šlapaly do kaluží a rozstříkávaly vodu všude okolo. Nedívala jsem se před sebe. Měla jsem v uších sluchátka, a tak jsem byla příliš zaneprázdněná. A pak se to stalo. Narazila jsem do něčeho měkkého a teplého. Naivně jsem si myslela, že to byl sen a tohle je má postel. Když se ode mě teplo odlepilo, uviděla jsem kluka. Nechoď pryč moje teplo! Chtěla jsem zavolat, ale kluk neodešel . Zato na mě promluvil. Pomalu jsem si sundala sluchátka a omluvila se. ,,To nevadí, dáš mi tvoje číso?" Zeptá se mě. Vážně chce moje číslo? Číslo té nejvíc trapné,ironické a vůbec holky s blé obličejem?

V této knize najdete veškeré citáty od spisovatele Johna Greena nebo z jeho knih či filmů ❤ upozorňuji že John Green je můj oblíbený spisovatel takže komu se tato kniha nebude líbit tak ať někam táhne ale ká ji mazat nebudu.

❁ Víte co je vtipné? Tenhle deštník. Nikdy jsem neuměla kreslit deštníky. A asi ani nikdy nebudu. Obecně, nikdy jsem neuměla kreslit. A asi taky nikdy nebudu. ❁ - Wattys 2016 | Miláček Zaměstnanců (/HQ love) -