// Prochází betací od @TnaKenov a @netopyrka83 :) // „Och, božíčku, vypadám tlustě?" Prsty s tmavě nalakovanými nehty zabubnovaly o štíhlou tvář chlapce, který se před zrcadlem promenádoval v nařasené sukni sahající mu až pod kotníky. Zachichotal se, vystrčil na sebe do odrazu zadek, kterým krátce zatřásl a následně pohoupal do boků. „Ba-rok-ní boky!" odsekával při každém zhoupnutí do strany. „Vypadáš směšně," můj hlas se třásl víc než volány sukně, se kterou šili všichni čerti v podobě mladého muže. „No to jsi kamarádka? Takhle mě necháš jít mezi lidi? Tedy, člověka?" Jeho hraný afekt nikdy neznal hranic. To už byl úděl herců. Pohoršeně zavrtěl hlavou, dal mi políček. Hned na to laškovně zvedl koutek, svůdně zavrčel a vyhrnul si sukni nad kotník, který předsunul ke mně. „Rajcuje tě to?" pokračoval, „Pokud řekneš kouzelná slůvka, možná uvidíš i kolínko," pokoušel mě dál, jeho obočí několikrát poskočilo, nohu mi strčil pár centimetrů od obličeje. „Kouzelná slůvka? Abrakadabra, hérečko!" přistoupil jsem na jeho hru. „No výborně!" zajásal s neskrývaným nadšením a sukni si vykasal až ke stehnům. Odhalil tak svoje hubené nohy mírně postavené do tvaru písmena X. Odskočil ode mě zpátky k zrcadlu, otočil se do něj, zavrtěl hlavou a přivřel oči. „Tak mladá...A taková štětka!" spráskl ruce k sobě a jedna mu pak vystřelila k čelu, kde naznačila přicházející mdloby, načež se skácel jako pytel brambor k zemi. A potom jsme oba vybuchli smíchy.

Tris byl pořádně zmatený ještě předtím, než uviděl tu pihovatou holku zvracet do pisoáru. Měl asi šestnáct, ačkoliv mu připadalo, že žije teprve pár měsíců. Během nich si stihl splašit brigádu v nóbl podniku a zjistit, že je pěkně divný. S rodiči to měl jako s talentem na hraní binga - určitě nějaké měl, ale připadalo mu zbytečné se tím zabývat, všichni spolužáci znali jeho a on je ne, bydlel na internátním pokoji a jeho jediným majetkem (který si nekoupil poslední dobou sám) byl plyšový jelen, sportovní luk s toulcem stříbrných šípů, oblečení a zubní kartáček. To poslední, po čem toužil, bylo zatažení do světa bohů a hrdinů. Přesto se dostává do Tábora polokrevných, kde se dozvídá, že by vůbec neměl existovat. Mezi bohy víří spory, Trise pronásleduje hněv jeho údajné matky Artemis. Nezbývá mu tedy nic jiného než se vydat na nebezpečnou výpravu, pokusit se najít pravdu o svém původu a získat zpátky vzpomínky na svůj předchozí život. Má čas do úplňku. A pak mu zbyde jen šíp mezi žebry.

Když už Armageddon není ničím než stínem minulosti, Nebe i Peklo se vrátily ke svým obvyklým povinnostem. Ovšem ve vesmíru, kde vítr vane každou chvíli zcela jiným směrem, by byl zázrak, kdyby Azirafal s Crowleym mohli prožít zbytek své věčnosti v klidu. Letenky sedmi smrtelných hříchů a sedmi nebeských ctností byly proházeny, což uvrhlo celý svět do spárů chaosu, a tři novorození jezdci Apokalypsy našli svého dalšího vůdce. Navíc se zdá, že to, co Crowley definuje jako snesení se vycházkovým tempem k zemi, svému označení příliš neodpovídá...

Avengers jsou zvyklí, že v boji s Lokim se může stát ledacos zvláštního. Na situaci, která nastala, však připraveni nebyli. Magie navrátila Lokiho s Thorem zpět do let dětských. Ostatním Avengerům nezbývá nic jiného, než se o ně postarat - a že hlídat mimozemské božské prince není jen tak. //Skvělý cover vytvořila @Gipi155!

Nad Asgardem nedrží ruku jen Všeotec. V jeho lesích se ukrývá cosi jiného... Loki je mladý princ, netoužící po trůně, či moci a slávě. Je stále téměř nedotčený okolním světem díky své introvertní povaze. Jak se z něj tedy mohl stát někdo, kdo sní jen o podmanění celého světa, jež chrání Yggdrasil? Jak těžké to vlastně v mládí měl? A co nechalo trvalou jizvu v jeho duši?

U nás v lese žil vlk, kvůli kterému se lidé báli chodit do lesa. Přítomnost toho predátora, který při dlouhých nocích táhle vyl na měsíc, je nutila pociťovat strach a respekt. Nikomu už nezáleželo na tom, že byl starý a nemocný - nemohl nám ublížit. Viděli pouze to nebezpečné zvíře, jehož zlaté oči na nás hleděly z lesa. Stejné je to s lidmi. Nevíme, jací jsou, dokud je nepoznáme. A neexistuje lepší způsob, jak je poznat, než skrze otázky.

Sam s Deanem mají kvůli svým leviathaním dvojníkům momentálně v patách nejen bandu příšer, ale i prakticky veškeré bezpečnostní složky napříč Amerikou. Když na chvíli zastaví v motelu, nejhorší, co mohou očekávat (kromě mizerné kvality wifi připojení), je nečekaná návštěva některého z pronásledovatelů... Nebo ne? *** VAROVÁNÍ: 1. Až na zmínky bokem se nedočkáte žádnýho nadpřirozena. Sorry. 2. Moje zacházení s tragikomičnem může citlivějším povahám vadit. 3. A i když se tu objeví dítě, nehledejte takový ty sranda situace typu "dva chlapi si nevědí rady s děckem, jehehe". Tak úplně je asi nenajdete, případně ve formě, která není tak úplně vtipná. Viz bod 2. COVER je od @zirafice! A hrozně se mi líbí. Doporučuju taky profil k nahlédnutí pro nějaký to fajn čtení.

Pokračování krátké LGTB romance "Čas slunce a obilí". Člověk ze všeho nejvíc přirozeně touží po tom, co nemůže mít. Jsme takto stvořeni, je to pohon, který nás žene vpřed a nutí k činnosti. Člověk by chtěl mít to, co mají jiní, umět, co umí jiní, mít vlastnosti jiných a občas by si přál i myslet jako jiní. Sám před sebou člověk utéct nemůže, a před svými city a bludy také ne. Frustrace z nedostatků nutí člověka pracovat na sobě, a tato práce a snaha zdokonalit se jej šlechtí. Jsou tu však věci, které na sobě nemůžeme ani ovlivnit, ani zničit, ani se nad ně povznést. Věci, které nás ničí, znepokojují, činí nás nemocnými a nelze se jim nijak bránit. A právě těchto věcí se člověk ve svém nitru děsí ze všeho nejvíc... Podle skutečného životního příběhu.

Schopnost nepodmíněné, neerotické lásky je jednou z věcí, které definují lidskou bytost. Když člověk tajně miluje, aniž by mu bylo opětováno, a stará se, aniž by o něj bylo staráno, dává, aniž by čekal vlastní zisk. Ne každý je toho schopen, a i dnes lidé uzavírají vztahy především proto, aby uspokojili své vlastní potřeby a touhy. Dávají lásku druhým, ale v duchu doufají, že se jim něčeho dostane. A pokud se nedostává, jen málokdy taková láska funguje, a většinou časem odezní. Není tomu však vždy. Jsou situace, kdy se o své pocity nelze s druhými podělit, kdy jsou i ty nejneovlivnitelnější, nejvrozenější a nejhlubší vlastnosti a city považovány za faleš a hřích. Ne každý má na lásku právo, ačkoli se nám to tak může zdát. A právě tihle lidé vědí ze všech nejlépe, jak se křehké lidské sny a ideály dokážou rozplynout. Krátká filozoficko-romantická povídka „Čas slunce a obilí" je inspirována skutečným příběhem mladého člověka, který nedokázal přijmout sám sebe, a který byl přírodou a evolucí tak trochu předurčen k té nejtvrdší zkoušce, jakou může lidská duše podstoupit - zapírání sebe sama, a zapírání svých vlastních citů.