Mezi umělci kolují legendy o koloraturním sopranistovi, který unáší nadané zpěvačky a zpěváky, aby zasvětili své životy věčnému zpěvu v jeho područí. Chce mít všechny, do jednoho. Jeho velkou vášní jsou však koloraturní sopranistky. Kdo je ovšem koloraturní sopranista ve skutečnosti? Někteří tvrdí, že duch. Jiní věří, že pochází z jiného světa... Lily má poslední dobou pocit, že se jí ve škole ani mimo školu nic nedaří. Po nocích zažívá podivné stavy, často se v myšlenkách přenáší mimo realitu...nebo má snad...halucinace? Těžko říct. A také je neustále pokoušena něčím velice svůdným... Statečná a chytrá Margit je schopná udělat pro svou nejlepší kamarádku Lily cokoli. A to i vydat se neznámo kam vstříc pustinám, aby ji zachránila.... Julius tvrdí, že Lily miluje. Ale jak moc je jeho láska silná? A Joachim má už pokrk věčného skrývání se před nepřítelem. Chce bojovat. A chce učit zpívat Lily....

Neptej se hvězdáři, mladých hvězd, co skrývají.... Uchovej v srdci touhu, otevři oči trochu... A poznávej sám, co jiní neznají... Neptej se hvězdáři... Neptej se, proč hvězdy padají! Pomlč o svých pocitech.... A k hvězdám k spánku zazpívej... .... potají. Celému světu... Hvězdáři....

Co všechno zmůže jedna spiritická seance? Věřit na duchy.... .....stačí k tomu, abyste si je naklonili.... ...na vaši stranu. Muže to být náhoda, co je k nám přivolá. V horším případě touha ducha samotného.... si s vámi...promluvit... Středoškolačka Melanie s nejlepším kamarádem Kryštofem a sestřenicí Samantou plánují strávit víkend společným přespáním daleko od rodičů a povinností. Samanta má plán, který hodlá uskutečnit. A do karet jí hraje Kryštofův tajemný smysl pro nadpřirozeno. Nepochybuje o jeho vyjímečných schopnostech a chce jich využít. Melanie se vše včas dozví a ona i Kryštof se snaží Samantu opatrně zastavit. Avšak i přes zoufalé varování svých kamarádů si Samanta nedá říct... *** Vítr fouká, v oblacích popel, Melanie nic nevidí, neposlouchá. Radši maluje do bouřkového deště. Vítr skučí a okna praskají mrazem. Ťuk, ťuk.... Můžu dál?

Chci občas se ztratit zpátky tam, kde závoj vzpomínek se přetrh, nalézt končící myšlenky a začínat malé sny, v ruchu sebevědomí a šumu suchého léta, a předzvěsti hluku brzké deštivé bouře. Chci smáčená kapkami klidu a soustředění, trávou se projít bosa, když padne rosa a nečekat odpuštění sama od sebe prostě.... si je dát. Zázraky vidět, každý sám, jak se mi zjevují, život můj vedou, uspět.... nemuset se pořád ptát, kudy jít, kam se ta cesta klikatí, přes kameny? Nebo hlínu blátivou.... Nečekat na radu, jenom tiše stát. Nečekat, chvíli dlouhou, drahou, skutečnou. Ano, nečekat jen představu... A...?

Ty první básničky, jež kdysi vzešly z mé hlavy a dostaly se pomocí mých prstů na tenhle svět! Ty vrtkavé pokusy zapojit trochu fantazie, empatie, představivosti a psát... O smutku, O štěstí O lásce O životě O pocitech O úžasech přírody O kouzlech světa.... Zkrátka mé úplné začátky. A možná nejsou právě ty nejlepší. Ale zrodem těchto veršů jsem se dostala dál. A zavedly mě tam, kde jsem.

Ponořme se do zvučivých světel tichých vzlyků měsíce. Nechme jeho slzy, ať nám zašeptají smysl nejtmavšího přání černé noci a všechna tajemství smrti padlých hvězd. Ach, ten měsíc, už je tak starý! Je to pán našich snů v sladkosti blaženého spánku. Společník při nočních procházkách v hukotu hlubokých vzdechů větru. Ten stříbřitý úsměv oblohy, při barvě azurového večera. On jako první vystoupí se svým světlem a donáší zprávu noci... Noci plné melodických veršů... Slyším jeho kroky.......A ty?

Já - maličká báseň. Ten rozevlátý volný veršíček vzedmutý zvučným rytmem. Ty, milá čtenářko, dobře čti mě, budu jako tvá první vzpomínka. Ten první krůček, první upadnutí. Ne, na to se nezapomíná... Taky vrzající dřevěná houpačka, jež zasklí tvé suché oči. Chci, aby ses sama podívala, že tohle se nezměnilo. Ale básnířko, ty, co jsi napsala mne, proč mlčíš? Mluv, ústa se otevřou a vynesou mne výš. Každý přece nechá rád ukápnout trochu stesku. A i když mě máš pouze ve své hlavě, odvlaju dál! Já - psána na papíře v rukou, dnes složená z těch barevných písmen displeje. Neboj, ozářím černo světa. S tebou! Jsem tvoje duše a ty mé tělo. Tak ukažme všem, pár těch tichých míst, kde vítr prohání se korunami stromů, aniž by zašustil. Jsem báseň. Tak proč se tomu, má čtenářko, tak divíš? Odrážím zjevy lidských mohutných skal. Těch citů nevysvětlitelných. No, snad je pochopíš. Moje básnířka je pro tebe má.... Tak čti mě, jen čti! Budu třeba vzpomínka tvá, nebo z cukrové vaty tvé sny....

Hudba zní pomalu a v klidu. Čas vítr zavál za hory. Ty tóny zní pomalu a v klidu. Jasněji, než dřív. Zpěv ptáků, jež třepotají křídly, line se z pootevřených oken. Je to, jako kdysi. Prý.. že se nevrátí... a přece! Šepot ptačích per zní pomalu a v klidu. Mé srdce uhání napřed. A já ... stůj co stůj, chci to zachytit! Musím připlížit se k hnízdu ptačímu, když v něm spí mláďata. A slavíčkovi zazpívat, co já mám na srdci. Ó ano, chci to opět zachytit. Tu jiskru v oku ptáčka malého bezbranného. Barvu jeho křídel lesk perutí.... Avšak můj malý zpěváček... On spí.... pomalu a v klidu, dřímá....

Delší amatérské básně, které se dříve psaly v metru při dlouhé chvíli. Nyní psané podle nálady a inspirace. Předem se omlouvám za kostrbatost některých částí. Vím o nich, chci je postupně upravit, jen nevím, kdy se k upravování dostanu. #1. V kategorii Poezie 25.- 30. 4. 2020 #1 - zamilovaní 22. 4. 2020 #2. V kategorii Poezie 2. 3. 2019 #4. V kategorii Poezie 16. 3. 2019 Za nádherný cover vděčím talentované spisovatelce @TLByLu 💚

Jsem assassin a jdu za svou pomstou. Vyprávím svůj příběh. Jmenuji se Miko Tradá! Můj první příběh. Děkuji za případný zájem nebo nebo hvězdičky. Altair700 tak šup šup na co čekáš? no, ty co držíš ten mobil nebo tablet běž se někam uvelebit třeba do křesla, udělej si kakao nebo kávičku a pusť se do čtení tohoto "šťavnatého" příběhu :)))) díííííky PS: Začátek za moc nestojí, nenechte se prosím odradit.