Maria Kowalski - jméno, které jsem musela zapomenout. Vlastně jsem se musela vzdát všeho. Přijmout však nové oslovení bylo asi to nejtěžší - bylo to totiž to poslední, co mě pojilo s rodiči. Nic víc jsem neměla. A i toho jsem se měla zbavit. Ztratila jsem toho hodně - nikdy jsem však netušila, že můžu ztratit víc. Že třeba můžu ztratit samu sebe. Když jsem se ale pak viděla - v těch civilních šatech bez žluté hvězdy, vlastně jsem se ani nepoznávala. Tolik let byla ta hvězda mým doplňkem a najednou byla pryč. Maria? Hannah? Nebo někdo úplně jiný? A to měl být můj nový život. Jak jsem ho ale měla žít, když jsem nevěděla, kdo vlastně skutečně jsem. Nebo mou duši vystihuje už jen to číslo vytetované na mém předloktí? Volné pokračování příběhu Za branami tábora, tentokrát pohledem Marie - nebo snad Hannah? Ideální nejen pro všechny, kterým v již zmíněném příběhu chyběl „šťastný konec" - kterého se snad nakonec všichni dočkáme - kam nás ale vlastně kroky Marie zanesou? To zatím nikdo netuší...

Rok 1933 byl přelomový pro celé Německo. Tehdy to všechno začalo. Všichni mu věřili a já nebyl výjimkou. Pomohl Německu z krize, dal lidem práci, dal lidem naději. A za naději je každý ochoten bojovat. Židé okrádají Německo, ničí čistotu a krásu árijské rasy. Nejsou hodni života mezi námi. Nejsou ničím. Jsou to parazité. Jsou míň než to. August Herz nikdy nevěřil, že na dny a noci v zákopech bude ještě s láskou vzpomínat. Za branami tábora je všechno ještě horší, než si dovedl představit. Zápach, vychrtlá těla, úsměvy vojáků, zkrvavené obušky, vagóny plné lidí vezoucí je na smrt. Základní pravidlo - držet si od všeho odstup. Přistupovat k tomu jako voják. Voják plnící rozkaz. Ale každý pohár jednoho dne přeteče... UPOZORNĚNÍ: 1. Povídka je čistě mým výmyslem - veškerá jména jsou smyšlená, děj je vymyšlený a neopírá se o žádnou historicky podloženou skutečnost (když neberu v potaz veřejně známá fakta) 2. Slovo "žid" v povídce píšu s malým písmenem, protože za 2. světové války nebyla tato skupina obyvatel považována za národnost, ale pouze za náboženskou skupinu - proto malé písmeno, narozdíl od "Němec" 3. Povídka, jak už jsem zmínila, je pouze výplod mé fanzie - a zároveň chci upozornit, že není součástí žádné propagandy ani ničeho podobného.

Normální chat mezi náhodnými lidmi Zřejmě omylem..... nedopatřením....... Jo lidi tak to povídejte jiným.

„Proč se mě bojíš?" „Tvůj táta je vrah." „Ale já nejsem můj táta." Možná, že šance milovat a odpouštět jsou na náš život až příliš nepravděpodobné. Ale někdy je osud nevyzpytatelný a láska nedává na výběr. -------------------------------------------------- #7 - Povídka - 21.2.2o17 #9 - Povídka - 19.2.2o17 #14 - Povídka - 15.2.2o17 #16 - Povídka - 14.2.2o17 #17 - Povídka - 7.2.2o17 #25 - Povídka - 4.2.2o17 #30 - Povídka - 28.1.2o17 #39 - Povídka - 27.1.2o17 #48 - Povídka - 26.1.2o17 #52 - Povídka - 25.1.2o17 #59 - Povídka - 24.1.2o17 #75 - Povídka - 23.1.2o17 story: ©_lilai_ cover: @JulieBeranov 8.1.2o17 - 27.2.2o17

Kniha věnovaná jednomu opravdu speciálnímu člověku. Miluju tě mami..

Podívej se na sebe. Říkám podívej se. Díváš se? A teď řekni nahlas: JSEM NÁDHERNÁ. Že ne? Namítneš, že nejsi. Že jsou hezčí. Hubenější. Chytřejší. Vtipnější. Ale ty mě nezajímají. Zajímám se o tebe. A ty bys měla taky. Věnováno všem holkám, slečnám i ženám. Jste nádherné! Napsáno ve spolupráci s mým kamarádem, aby to mělo i mužský pohled.

Viděli jsme se párkrát. Potom tři roky nic. Umíral jsem strachem. A pak přišlo na řadu mé rozhodnutí. --------------------------------------------- story: ©_lilai_ cover: @basizimanyova 1.1.2o17 - 19.1.2o17

...a Popelku našel krásný princ, dal jí střevíček a byla svatba. A všichni žili šťastně až do smrti. Ale tohle není pohádka. Život - moc reálný - a pohádka - moc nereálná - jsou dvě odlišné věci, které se vlastně bezvadně doplňují. I když se ale nenarodíme jako bohaté a krásné princezny, nebo jako hodní a stateční princové, můžeme se snažit si mizerný život proměnit v nádhernou pohádku se šťastným koncem. ••• Věnováno @Sharka_Potter ❤ ©mrsxdarcy |v příběhu se mohou vyskytovat vulgarismy #6 v Povídka

„Bráško?" „Ano, princezno?" „Proč ti říkají buzna? Co to je?" „Víš, to je zlé označení pro jiné lidi jako jsem já." „A je špatně, že jsi jiný?" „Není, ale to oni nechápou. Nemají mě rádi." „Já tě mám moc ráda a budu taky jiná. Budeme oba dva jiní." „Jsi moje zlatíčko, co?" „Bráško? Co to bylo za ránu?" „To byl strýček." „Aha." „Takže se utíkej zamknout do pokoje a nikomu neotvírej, ano?" „Ano, přijdeš pak?" „Jasně, že ano a teď utíkej." Takhle si tě pamatuju, bráško. Jako usměvavého a vždy veselého, ale byla jsem příliš malá na to, abych pochopila, co se děje pokaždé, když zamknu dveře. Je mi to moc líto, bráško. Tak moc... - Upozorňuji, že se jedná o příběh s krátkými kapitolkami založených na dialogu, ve kterých se vyskytuje násilí, sebepoškozování, vulgární výrazy a homosexualita. Děkuji za pochopení.

Někdo by řekl, že kouří, protože mu to chutná. Další by řekl, že je závislý a nemůže si pomoci. Já kouřila, protože jsem chtěla umřít. Ty jsi mi chtěl pomoci, ale chtěla jsem já, aby jsi mi pomohl?