Tento příběh je o třináctileté holce jménem Klára, která se zaplete se školníkem Bohoušem.

PROLOG "Nechci ji v tomhle domě Jacku." "Co chceš dělat?" "Musí pryč. Nejsem dost silná na to, abych vychovala své dítě s vědomím, že ho nemůžu pořádně uživit." slyšela jsem jak se po této větě rozbrečela. Co to maminka s tatínkem říkají? "Jak jí to chceš říct? Je ještě malá." "Prostě ji tam vezmeme." *** "Mami, a kam to jdeme?" "Nikam broučku, nikam." "Proč mi balíte všechny věci?" "Protože tam teď nějakou dobu budeš." "Dobře, budete mi chybět." řekla jsem, nacož jsem oba rodiče rozbrečela.

Všichni se bojíme takzvaného ,,konce světa". Ano, jednou určitě přijde den, kdy se stane něco pro lidstvo katastrofálního. Ale bude to katastrofa i pro Zemi? No to nikdo netuší-pokud zničení způsobí sama Země, tak ne, pokud ji způsobí lidstvo, tak rozhodně ano. Osud je také otázka, která zřejmě nikdy nedosáhne odpovědi, stačí jen čekat, čekat, čekat, čekat...

Pozoruhodné je, že jeden den něco neobvyklého zažije a druhý den je všechno najednou v pohodě jako kdyby se nic nestalo. Ale co když se fakt nic nestalo?

Pro mně má Starbucks takovou tu zvláštní vlastnost, že mě dokáže rozveselit i když jsem na dně. To jsem touhle dobou skoro pořád. Ahoj! Jmenuji se Lea Greenwoodová nebo-li 'ta s culíkem a kelímkem od starbucks'

Vše se změnilo... Lidé, okolnosti i naše sny a přání. Člověk by si myslel, že je to všechno, jenže to byste museli žít v jiném světě. Říká se, že se lidé mění díky okolnostem. Ať jsou dobré nebo špatné. Jenže lidé jako on se nemění, když už se to ale stane, tak to vyvede všechny z míry. Proto bychom vám chtěli vyprávět náš příběh... ------------------ Dělejte to, co cítíte, že je správné, i kdybyste za to měli být kritizováni. Vždy se totiž najde někdo, kdo vás bude kritizovat, ať už budete dělat cokoliv.

POZASTAVENO - či dokončeno, těžko říct, zda se někdy odhodlám tohle dopsat:). 8.5.1965 Radostný křik ještě tehdejších dětí se rozléhal po ulici. Tahaly se za ušpiněné oblečení a za vlasy. Do rukou braly brouky, provokativně je po sobě házely a volaly: „Obluda! Obluda!" Hrály si. Sťastně, bez jakýchkoliv starostí. Sledováni jimi. Někteří si myslí, že je to dobou. Někteří, že za to může výchova. Já tvrdím něco jiného.

"Neboj se my to zvládneme!" "Pokud si myslíš že to zvládnu, tak si na omylu!" "Ell, já ti věřím, kluci ti věří, máš rodinu, my jsme tvá rodina a co Toby...hodláš ho vzít sebou, umřít a mě tak vzít důvod žít!" *Pokračování I Can Be Free :33