t̶h̶i̶s̶ ̶i̶s̶ ̶n̶o̶t̶ ̶t̶h̶e̶ ̶e̶n̶d̶ ̶o̶f̶ ̶u̶s̶ Jediné, čo kedy Frank Iero v živote chcel, bolo zopár priateľov, punková kapela a možno niekto, kto by ho miloval takého, aký je. No keď bez niečoho žijete dostatočne dlho, zvyknete si na to a už vám to až tak nechýba. Neprítomnosť niektorých vecí sa dokáže stratiť v nekonečných vlnách stereotypu. Čo sa však stane, keď do Franka jedného obyčajného dňa na chodbe narazí starší brat jeho jediného kamaráta a namiesto toho, aby ho zmlátil, sa mu ospravedlní, pozbiera mu knihy, zle prečíta jeho meno a nakoniec povie, že ho hľadal, pretože potrebuje gitaristu do kapely? Gerard Way je napohľad obyčajný, nie veľmi obľúbený, a predsa optimistický chlapec, ktorý však za každodennou usmievavou tvárou skrýva obrovské množstvo emócií, ktoré sa až príliš líšia neskrývanej radosti, ktorú rozdáva okolo seba - priam sú až jej priamym opakom. Dokáže náraz na chodbe, požiadanie o cigaretu a zapaľovač a spoločné členstvo v kapele týchto dvoch ľudí spojiť do priateľského vzťahu či niečoho oveľa väčšieho, alebo sú Gerardove tajomstvá a myšlienky oveľa temnejšie, než Frank vôbec dokáže uniesť? ~~~ fanfiction | my chemical romance gerard way x frank iero začaté: 9. marec 2020 prvýkrát publikované: 24. marec 2020 dopísané: 12. september 2020 publikovaná posledná kapitola: 13. september 2020 bandom crossover au ~ mcr • tøp • fob • bvb • sws • pierce the veil • palaye royale *i do not own mcr (but i wish i did)*

Inspiration is all around you. Look. Seek. You'll find yourself in the art of this world. /Povětšinou příběhy o teenagerech z pohledu teenagerů. Lidské předsudky jsou silná věc. Společnost je kritická a uzavřená čistě z nutnosti věci. A trpící duše trpí a souží se a snaží se uniknout pomocí lásky, umění. Většinou se jim to nedaří, protože naše emoce nás stále ovlivňují a nikdo není dokonalý. Každý z nás v sobě chová vztek, nenávist, aroganci. Tohle jsou příběhy o obyčejných bytostech, které bojují./

Deana trápí nespavost a na tento problém má docela zvláštní řešení. Nebo tak se to alespoň jeví jednomu andělovi...

((Tohle tady nechávám více méně z nostalgie, pokud jste tu nově a náhodou si ode mě chcete něco přečíst, tak ať je to cokoliv jinýho než tohle, thanks)) Nizozemí, rok 1943. Kolem zuří válka a celé rodiny odvážejí staré dodávky do míst, kde se slovo Bůh mění na abstraktní pojem v každém slova smyslu, pomalu bledne, až nakonec všechen smysl ztratí - a zůstanou jen lidé. Lidé proti lidem. Ale i někteří z nich mají své metody, předávané z generace na generaci a přísně střežené - metody, jak přežít... [Frerard]

"Čum, čum, vole...to je kunďák..." slyší za sebou, ale nemá odvahu se ohlédnout. Co když mě tady hned první večer ojedou? Ale vždyť nejsem v lochu. Jsem v léčebně. To je skoro nemocnice. "Padejte. Padejte na svý pokoje! Okamžitě!" zřejmě přímý zásah dozorce. Nepostřehnul to, protože byl zamčen v pokoji. Ve svém pokoji. S vlastními mřížemi.

..

(Upozornění: Fakt to není Waycest xD)

Obklopovalo mě naprosté ticho. Jen tupá bolest řvala od konečků prstů, mrzl jsem spolu s okolní krajinou. Nemohl jsem dál, únava mě doháněla rychleji než ta zrůda. Ulehl jsem do ledového sněhu, v duchu počítam krásné sněhové vločky. Necítím nic. Strach, zimu, bolest...vše mě opouští.