„Bráško?" „Ano, princezno?" „Proč ti říkají buzna? Co to je?" „Víš, to je zlé označení pro jiné lidi jako jsem já." „A je špatně, že jsi jiný?" „Není, ale to oni nechápou. Nemají mě rádi." „Já tě mám moc ráda a budu taky jiná. Budeme oba dva jiní." „Jsi moje zlatíčko, co?" „Bráško? Co to bylo za ránu?" „To byl strýček." „Aha." „Takže se utíkej zamknout do pokoje a nikomu neotvírej, ano?" „Ano, přijdeš pak?" „Jasně, že ano a teď utíkej." Takhle si tě pamatuju, bráško. Jako usměvavého a vždy veselého, ale byla jsem příliš malá na to, abych pochopila, co se děje pokaždé, když zamknu dveře. Je mi to moc líto, bráško. Tak moc... - Upozorňuji, že se jedná o příběh s krátkými kapitolkami založených na dialogu, ve kterých se vyskytuje násilí, sebepoškozování, vulgární výrazy a homosexualita. Děkuji za pochopení.

Malé děti, malé starosti, velké děti, velké starosti.

ČAS NEDOKÁŽE ZAHOJIT STARÉ RÁNY , MILUJÍCÍ ČLOVĚK , ALE ANO.

Nikdy jsem kluky neřešila, vždy jsem si našla zajímavější věci. Jednou to však přijít muselo. A byl si to právě ty, kdo mě zaujal. Něco na tobě bylo jiného. Byla to ta tajemnost, nevyzpytatelnost nebo odtažitost co mě k tobě táhla? Ale neměla jsem odvahu přijít za tebou, zmohla jsem se pouze na oční kontakt. #7 v teen fikce - 13.5.2016 #25 v teen fikce - 14.12.2016 SHORT STORY

Lži, intriky, nenávist, sex, skandály, přetvářka. Těmito několika slovy by se dala charakterizovat soukromá střední škola Newark Memorial High School v centru Londýna, kterou navštěvují děti londýnské elity, avšak ani ty nejsou zdaleka tak dokonalé, jak by se mohlo na první pohled zdát, spíše naopak. Lži, intriky, přetvářka jsou pro ně na denním pořádku, protože je to způsob, jak můžou dosáhnout toho, co chtějí za všeho nejvíc - moc a postavení mezi ostatními. Ovšem najdou se i výjimky, které potvrzují pravidlo, a to například Audrey Hutcherson, která se do tohohle bláznivého a na pohled perfektního světa dostane pouhou náhodou, ovšem to neznamená, že se nebude muset naučit, jak v něm bojovat a přežít. "Peníze nás nedělají šťastnými, umožňují nám však být nešťastnými poměrně příjemným způsobem." - Americké přísloví

Jessica a Justin, znají se ze školy, ale nemusí se, každý si jede svoje až do chvíli, než se jednomu z nich něco stane.

"Nevěděl jsem, že tě tady najdu," ozval se známý hlas za mnou. Napjala jsem se a předtím, než začnu čelit čemukoliv, co se zde bude odehrávat, vydechla. Pomalu jsem se otočila a pohlédla do prázdných očí, které na mě hleděly. "Jen jsem nevěděla co dělat a tohle místo," odmlčela jsem se a vlastně nevěděla, co dál říct. "Chtěl bych se omluvit. Vím, že bych neměl očekávat, sakra," zakryl si tvář dlaněmi a snažil se poskládat slova, které bylo zřejmě těžké říct. A pak vydal skličující zvuk a zakroutil hlavou. Bez dalších slov se postavil k blízkému stromu a opřel se o něj. Popadla jsem zbytky své odvahy a přešla k němu. Jeho oči teď byly zavřené, možná to bylo tím, že nechtěl, abych viděla to, jak se cítí. Problém byl v tom, že jsem se nemusela dívat do jeho očí, abych to zjistila. Cítila jsem všechen ten tlak proudící okolo nás. Nedalo se to už vydržet. Přešla jsem ještě blíže, dokud nás nedělil jen pouhý kousek. Vztáhla jsem ruku a pomalu jí položila na jeho tvář. Bylo chladno, ale jeho tváře byly horké. Jako by plakal nebo byl nemocný.

Někteří lidé vstoupí do našeho života a rychle z něj zase odejdou. Někteří v něm nějakou dobu zůstanou a zanechají stopy v našich srdcích. On mi ukázal co je to život a navždy zůstane v mém srdci at se stane cokoliv. !!Tahle story je přístupná od 15+!! All Rights Reserved® @ChrissyTinka

,,Mrtvé město nikdo nezná, nikdo ho neviděl.'' nalila mi šálek čaje. ,,A co to je?!'' ,,Lidé z města ho nikdy neopustí. Žije v něm asi 15 000 000 lidí. Nesmějí se, žijí podle přísných pravidel. Jsou vysoce inteligentní. Mají tam nejmodernější techniku. Takový ,menší' New York. Uprostřed města je malá místnost. Vlastně, hluboko v podzemí. Říká se jí místnost sebevrahů. V malé místnosti nic není. Jsi v té místnosti tak dlouho sama a nemůžeš nic dělat, že po čase začneš nenávidět sama sebe. Pak se zabijí. Chodí oblékaní jen v černobílé. Město nemá jiné barvy než černou, bílou a šedivou. Kolem města nikdo neprojíždí, je velmi opuštěné. Vede tam jedna dálnice. Když náhodou jede někdo kolem, odchytí ho a pak šoupnou rovnou do místnosti sebevrahů.'' ,,Chci o tom vědět víc. Chci tam jet!'' Vykřikla jsem. 4#- 21. 6. 2016 ♥ 7#- 15. 4. 2016, 17. 5. 2k16 ♥ 8#-13.3.2016