4. 10. 1412 Miluji vůni léta. Procházím se po louce a paraplem se kryji před sluncem. Dívám se na rozkvetlé květiny a sem tam k nějaké přivoním. Ráda se procházím, ale sama. Podívám se na Angelu. Stráží mne jako oko v hlavě. Musím počkat, až se dá do hovoru s nějakým místním. Netrvá to dlouho a má prosba je vyslyšena. Nenápadně, krytá stínem se proplížím k začátku lesa, co roste na jedné straně louky. Sem obvykle přístup nemám. Se zatajeným dechem se procházím pod mohutnými stromy. Listy mi šustí pod nohama a já nemůžu odtrhnout oči od báně, co stromy vytvářejí nad mojí hlavou. Proto si nevšimnu kmene stromu, co mi kříží cestu. Zakopnu o něj a padám rovnou do propasti, co se mi otevře. Dopadnu na zem. Sama se tomu divím, ale nic mi není. Zvednu se a leknutím vykřiknu. Na zemi leží mé zkrvavené tělo. "Adriano!" Uslyším za sebou hlas. Otočím se a tam stojí muž ve středních letech. "Kdo jste?" zeptám se zmateně. „Já jsem Stvořitel a chci ti nabídnout zpátky život, ale za určitých podmínek." "Za jakých podmínek?" "Budeš mýma očima i ušima světa." Zaraduji se. Není to nic tak hrozného. "Ale bude to těžké, budeš často dost trpět. Přijímáš mou nabídku?" Bez rozmyšlení souhlasím. "Pak tedy budiž." Tak začala má pouť napříč stoletími.

Vybral si mě. Ze sedmi miliard lidí to byl právě můj život, který se rozhodl ukončit. Vycítila jsem šanci na útěk a vystartovala ven vchodovými dveřmi, ale Sasukeho silné paže mě jediným pohybem zatáhly zpátky a tvrdě přirazily ke zdi. „Pusť mě nebo začnu křičet!" štěkla jsem, tupou bolest v zádech jsem se rozhodla ignorovat. Černočerným pohledem vyčetl z mých očí strach, stejně jistě, jako já odhodlání z těch jeho. Byl připravený to skončit? Svraštila jsem čelo. "Myslím to vážně." Nevěřil mi. Přitiskl se na mně vahou celého těla, paže opřel o zeď za mnou. Připravil mě tak o možnost bránit se. Cítila jsem, jak mi nervozitou vlhnou dlaně. Dýchala jsem mělce a srdce mi bušilo takovou rychlostí a s takovou vervou, že jsem každé bouchnutí slyšela v uších. Sasuke se elegantně naklonil k mému uchu a když promluvil, zlehka se jej dotkl horkými rty. „Tak proč ještě nekřičíš?"

Temnota. Nic jiného už delší dobu neznám. Nejprve jsem si myslela, že jsem mrtvá, ale to by mě nemohla tak příšerně bolet hlava. Nebylo by to fér, veškerá bolest čeká na člověka jen v životě. A tím se dostávám k dalšímu svému problému... nepamatuji si na svůj život. #20 Fantasy Cover a trailer: OstruzinKa4