Je leden, krutá zima, všude jenom mráz. Děti mrznou před očima, živí se pak snáz. Mezi lidmi velký hlad, dříví na top není. Jaro přijde snad, rychle, bez zpoždění. Aspoň že lidé kde bydlet mají, kde o jaru snít sen, však jedna zlá duše cosi tají. Vyhnala dvě děti ven. Dítka sama venku stojí, co do úst nemají. Ve tmě, v mrazu se tak bojí, že už slzy netají. Zlá duše, matka dítek, nevyjde z domu ven, dokud nebude první kvítek. Dokud není jarní den. Tu uslyší ptáčka zpěv, a hned ven spěchá. Naskytne se zvláštní jev, zděšená se vidět nechá. U nohou ji ztuhle leží ty dvě mrtvá těla. Poznává je jenom stěží, -její děti! Jeníček a Gabriela! Až teď si uvědomí, co svým skutkem zavinila. Pořád jí tkví v podvědomí: obraz dětí, jejich těla!

všechny básně jsou mé dílo takže jestli se vám líbí a chtěli by jste báseň na přání tak pište do komentů . XOXO -N-

To co si myslím o životě, strachu a lidech... Moc děkuji za 1.92 K přečtení, za 256 hvězd a 116 komentářů.