„Bráško?" „Ano, princezno?" „Proč ti říkají buzna? Co to je?" „Víš, to je zlé označení pro jiné lidi jako jsem já." „A je špatně, že jsi jiný?" „Není, ale to oni nechápou. Nemají mě rádi." „Já tě mám moc ráda a budu taky jiná. Budeme oba dva jiní." „Jsi moje zlatíčko, co?" „Bráško? Co to bylo za ránu?" „To byl strýček." „Aha." „Takže se utíkej zamknout do pokoje a nikomu neotvírej, ano?" „Ano, přijdeš pak?" „Jasně, že ano a teď utíkej." Takhle si tě pamatuju, bráško. Jako usměvavého a vždy veselého, ale byla jsem příliš malá na to, abych pochopila, co se děje pokaždé, když zamknu dveře. Je mi to moc líto, bráško. Tak moc... - Upozorňuji, že se jedná o příběh s krátkými kapitolkami založených na dialogu, ve kterých se vyskytuje násilí, sebepoškozování, vulgární výrazy a homosexualita. Děkuji za pochopení.

Dny v táboře plynuly pomalu. Pomyslné hodiny tikaly a připomínaly mi, že jsem blíž k smrti. Od jednoho buzení po druhé, od ranního apelu k večernímu, od jedné misky polévky ke kousku chleba. Strach byl všudypřítomný, mohli vás kdykoliv kdekoliv a jakkoliv zabít. I když byste žili dlouho, jedno bylo jisté - dostat se odsud ven nešlo jinak, než komínem ohořelého krematoria, ve kterém zbytečně vyhasínaly životy lidí, kteří uvnitř komory bojovali až do posledního dechu. Všechno bylo tak hloupé, tak absurdní. Němci se nad nás stavěli, oni byli vlci, my ovce. Byli něco víc, a to byl důvod, proč nás vyhladit. Židovská špína. Upozornění: • V některých kapitolách nevhodné pro citlivé povahy. • Příběh hodnotím jako "Pro dospělé", protože se v něm vyskytuje jedna sexuální scéna a pár vulgárních výrazů. Nerada bych, aby mi tuhle práci Wattpad smazal. • Všechny postavy, děj a podobně, kromě podložených faktů jsou smyšlené 11.7.2017 - #6 v kategorii historický román 26.7.2017 - #4 v kategorii historický román 28.7.2017 - #2 v kategorii historický román 16.8.2017 - #1 v kategorii historický román

Přál bych si to celé skončit. Už nikdy necítit ty rány, tu bolest. Jenže představa, že bych je už nikdy nespatřil, je nesnesitelná. Upozornění: V povídce se vyskytuje násilí a sebevražedné sklony hlavní postavy.

"Představil se mi jako Tomáš, ale nedlouho poté už pro mě byl jenom chlapcem, který byl posedlý létáním. Od pohledu snílek, ačkoliv v tom věku, ve kterém jsme byli... Kdo by nesnil o dokonalém životě a nadpřirozených silách? Stávali jsme v zimě u oken v družině, sledovali, jak padají obrovské sněhové vločky, luskali do rytmu a zdálo se nám, že se tím něco děje. Že se snáší k zemi postupně rychleji a pak zas pomaleji, podle toho, jak jsme to zamýšleli. Když člověk něco vidět chce, prostě to vidí, i když to tam není. A děti jsou v tomto obzvláště dobré, protože ještě nemají mozky poškozené krutou realitou. " Tištěnou verzi knihy pomáhali opravovat a betovat: @RickPoisonClone @SeragakiSteisy @ArtiiS @Emvaal @MrsGrayy @RaSoKim (Opravy nejsou zaneseny v této WP verzi.) Informace o tištěné knize můžete najít např. zde, ale i v dalších (novějších) příspěvcích stránky: https://www.facebook.com/AndrewRauthor/posts/2163089210605134?__tn__=K-R

Dvě minuty. Krátké dvě minuty života. Máte dvě minuty. Jaká budou vaše poslední slova? shortstory by: ElleMcDee (20. 2. 2016) cover by: @Monii3155