Narodili jsme se k tomu, abychom milovali a byli milováni. Láska se neptá... Kolik? Proč? Jak? Láska nemá žádné vysvětlení. Milujeme a nenávidíme se zároveň. Milujeme, protože bez té osoby nedokážeme být a zároveň nenávidíme, protože nás ta osoba přehlíží. Ani nás nepovažuje za možnost nějakého milostného zájmu, stále nás považuje za dítě. Pak zbývají už jen dvě možnosti. Vzdát to, nebo bojovat. Upozornění -jedná se o RPG yaoi, tudíž homosexuální příběh psaný s @Hanka124

Cože?! Vy jste si mysleli, že to pobytem v hotelu u moře skončilo?! Tak to jste se šeredně spletli! To byste totiž museli Ronalda svázat do kozelce a následně hodit do Temže. A ani tehdy byste neměli 100% jistotu, že jste se zachránili před nedobrovolným výletem. Tentokrát se tedy naše oběti.. Ehm, chci říct aristokraté, démoni, shinigami a tři další ubožáci vypravili do lůna přírody, aby zde prožili nezapomenutelný týden pod stanem. No nezapomenutelný rozhodně bude, teď už jenom zbývá otázka, jestli v tom dobrém nebo špatném smyslu... Pozor! Jedná se o DRUHÝ díl fanfikce/parodie Ta "Nejlepší" Dovolená. Sice půjde o volné pokračování, ale pro lepší pochopení některých narážek, vztahů mezi postavami či situací je výhodné mít přečtený první díl. P. S. Jestli někdo počítá, že tenhle díl bude slušnější, míň praštěnější, víc na úrovni a trochu serióznější než ten předchozí... Tak ho musím zklamat. - Už to může být jedině horší. //Cover: Daddy's work; his own profile: @gore-whore

Svět se zdá na první pohled tak poklidný a překrásný. Tak nevinný. Avšak pojďme si povyprávět trochu více o tom, jak nevinný vlastně doopravdy je.

„Tak co? Líbilo se ti to?" zeptal se odporně slizkým hlasem muž, tyčící se nad postavou drobného chlapce. Chlapec neodpověděl. Zarytě mlčel a propaloval pohledem podlahu, třásl se. Během chvíle na jeho tvář dopadla rána, která ho následně poslala obličejem k chladné zemi. „Na něco jsem se tě ptal!" zasyčel muž a za vlasy vytáhl chlapce zpět na nohy. Chlapec se na něj konečně podíval. „Ano, můj pane," zašeptal rozechvělým hlasem, „moc se mi to líbilo." Usmál se. Usmíval se i přes slzy, skrz které nemohl nic vidět. Usmíval se i přes bolest, kterou mu způsoboval každý nádech. Usmíval se, protože věděl, že i přes to všechno se nikdy nesmí přestat smát.

„Bráško?" „Ano, princezno?" „Proč ti říkají buzna? Co to je?" „Víš, to je zlé označení pro jiné lidi jako jsem já." „A je špatně, že jsi jiný?" „Není, ale to oni nechápou. Nemají mě rádi." „Já tě mám moc ráda a budu taky jiná. Budeme oba dva jiní." „Jsi moje zlatíčko, co?" „Bráško? Co to bylo za ránu?" „To byl strýček." „Aha." „Takže se utíkej zamknout do pokoje a nikomu neotvírej, ano?" „Ano, přijdeš pak?" „Jasně, že ano a teď utíkej." Takhle si tě pamatuju, bráško. Jako usměvavého a vždy veselého, ale byla jsem příliš malá na to, abych pochopila, co se děje pokaždé, když zamknu dveře. Je mi to moc líto, bráško. Tak moc... - Upozorňuji, že se jedná o příběh s krátkými kapitolkami založených na dialogu, ve kterých se vyskytuje násilí, sebepoškozování, vulgární výrazy a homosexualita. Děkuji za pochopení.