Love Is You, my Honey! painted in the mirror of your eyes Love Is You, my darling... Well, but I can't continue that.... Seeing these birds joshing... dreamy alone I'm watching the sky gazing clouds in the ocean waves without your face leaning to mine..... missing that heart race.... My Love... I can describe it more properly. eyes full of warm, sun in your smile You're the last star at night I see before I fall asleep.... Before the moonlight touches me before I wake up catching the dreams you are the mist all around so please, carry me... I'm yours! The grass whisper your name! Even the river sounds like you! My steps, they lead me to the place with no gravity... That only we can make! Just one thought of you... and the air starts trembling... Just a little touch rewrites the universe... The laws and rules there are mistaken. So take my hand.... And I am your new world... Cause Love.... Love Is You, my Honey! painted in the mirror of your eyes Love Is You, my darling... So I can't continue that.... without you... Pro mou největší lásku. ❤️

Zahoď už minulost, přítomnost i budoucnost. A začni znova psát svůj příběh. Je toho hodně, co mohla bys vyprávět. Je toho dost... co mohlo by ti chybět. A srdce v proudu slov rozhoří se prudce a po tvářích stékají ti sladké zmatky nenech se unést, nenech se okrást. Moje malá....vrať se zase zpátky! Pojďme jen tam, kde nebývalo zle Kde neznal stesk hranic, čas limitů, Kde prázdnota skýtala místo otevřené a nevládl bludný strach z pocitů! Pojďme to vzít místy, kde slunce nezná oběhů... ať kočičí ocásky pošimraj ti holeně ať zavřeš oči a uvidíš Co že sis to málem nechala uletět... Však teď... Už zas můžeš do výšin se rozletět! A nic nestáhne tě dolů! Tak pojďme spolu... Zase se smát! Bez nádechů a výdechů po světě bloudit a přesto jej znát Chodit vždy jen po slepu Vodu z pouští utírat Po nich pár nočních výletů ve sklinkách od včel propolis ať to, co tě trápilo Už nikdy víc nebolí! Pryč s děsy skučícími pryč s cestou do zásvětí! Přece už sama v hlavě výš že tohleto duši neposvětí! Ta volnost, ta přání, ta víra velká hromady snů a neochvějných slibů přece bys nenechala vzít si, svá krásná křídla namalovaná v letu... Zahoď už minulost, přítomnost, i budoucnost. A začni znova psát svůj příběh. Je toho hodně, co mohla bys vyprávět. Je toho dost. Co mohlo by ti chybět...

Jsi můj, a můj zůstaneš. Jsi život, který mi byl dán. Ať ráno vstanu, či večer usínám. Jsi to ty....ty a...já. Život, který hraje mi tak krásně ať už na kytaru nebo na housle. Až z toho jedna mladá holka žasne. Ta holka... spíše podobná ženě. Již možná hlas srdce žene.... Kam jen to spolu jdeme? Kolem hřbitovů, kde svíčky k sobě se naklání a stromovými proklouzává průvan zvoník pochmurnou ódou vyzvání kam každý můj krok dopad. To ticho města, milion světel před námi a mrtvá nevěsta, mladá to noc až mne to k slzám malinko dohání... vůně trav líce zmámila dost... Zapomínám dýchat, zapomínám stát hrdlo mám stažené, tak křehký je ten pocit a ty stojíš vedle, zkoušíš mě hřát a zima prostupuje nám skrz kabáty. A šály.... čepice... Otáčím se, abych.... Ach, živote... Následuješ mě, jsi se mnou. Což jsem ti tak důležitá? Řekni mi, řekni! Usmíváš se, jsi šťastný Možná o tobě pochybovala jsem jednou... ale teď už ne. Teď už nechci. Jsi můj, a můj zůstaneš. Jsi život, který mi byl dán. Ať už zazníváš mi z varhan, a nebo tě zpívaj.... ty víš, kdo jsem, však vím to já?

Mezi umělci kolují legendy o koloraturním sopranistovi, který unáší nadané zpěvačky a zpěváky, aby zasvětili své životy věčnému zpěvu v jeho područí. Chce mít všechny, do jednoho. Jeho velkou vášní jsou však koloraturní sopranistky. Kdo je ovšem koloraturní sopranista ve skutečnosti? Někteří tvrdí, že duch. Jiní věří, že pochází z jiného světa... Lily má poslední dobou pocit, že se jí ve škole ani mimo školu nic nedaří. Po nocích zažívá podivné stavy, často se v myšlenkách přenáší mimo realitu...nebo má snad...halucinace? Těžko říct. A také je neustále pokoušena něčím velice svůdným... Statečná a chytrá Margit je schopná udělat pro svou nejlepší kamarádku Lily cokoli. A to i vydat se neznámo kam vstříc pustinám, aby ji zachránila.... Julius tvrdí, že Lily miluje. Ale jak moc je jeho láska silná? A Joachim má už pokrk věčného skrývání se před nepřítelem. Chce bojovat. A chce učit zpívat Lily....

Neptej se hvězdáři, mladých hvězd, co skrývají.... Uchovej v srdci touhu, otevři oči trochu... A poznávej sám, co jiní neznají... Neptej se hvězdáři... Neptej se, proč hvězdy padají! Pomlč o svých pocitech.... A k hvězdám k spánku zazpívej... .... potají. Celému světu... Hvězdáři....

Chci občas se ztratit zpátky tam, kde závoj vzpomínek se přetrh, nalézt končící myšlenky a začínat malé sny, v ruchu sebevědomí a šumu suchého léta, a předzvěsti hluku brzké deštivé bouře. Chci smáčená kapkami klidu a soustředění, trávou se projít bosa, když padne rosa a nečekat odpuštění sama od sebe prostě.... si je dát. Zázraky vidět, každý sám, jak se mi zjevují, život můj vedou, uspět.... nemuset se pořád ptát, kudy jít, kam se ta cesta klikatí, přes kameny? Nebo hlínu blátivou.... Nečekat na radu, jenom tiše stát. Nečekat, chvíli dlouhou, drahou, skutečnou. Ano, nečekat jen představu... A...?

Co všechno zmůže jedna spiritická seance? Věřit na duchy.... .....stačí k tomu, abyste si je naklonili.... ...na vaši stranu. Muže to být náhoda, co je k nám přivolá. V horším případě touha ducha samotného.... si s vámi...promluvit... Středoškolačka Melanie s nejlepším kamarádem Kryštofem a sestřenicí Samantou plánují strávit víkend společným přespáním daleko od rodičů a povinností. Samanta má plán, který hodlá uskutečnit. A do karet jí hraje Kryštofův tajemný smysl pro nadpřirozeno. Nepochybuje o jeho vyjímečných schopnostech a chce jich využít. Melanie se vše včas dozví a ona i Kryštof se snaží Samantu opatrně zastavit. Avšak i přes zoufalé varování svých kamarádů si Samanta nedá říct... *** Vítr fouká, v oblacích popel, Melanie nic nevidí, neposlouchá. Radši maluje do bouřkového deště. Vítr skučí a okna praskají mrazem. Ťuk, ťuk.... Můžu dál?

Hudba zní pomalu a v klidu. Čas vítr zavál za hory. Ty tóny zní pomalu a v klidu. Jasněji, než dřív. Zpěv ptáků, jež třepotají křídly, line se z pootevřených oken. Je to, jako kdysi. Prý.. že se nevrátí... a přece! Šepot ptačích per zní pomalu a v klidu. Mé srdce uhání napřed. A já ... stůj co stůj, chci to zachytit! Musím připlížit se k hnízdu ptačímu, když v něm spí mláďata. A slavíčkovi zazpívat, co já mám na srdci. Ó ano, chci to opět zachytit. Tu jiskru v oku ptáčka malého bezbranného. Barvu jeho křídel lesk perutí.... Avšak můj malý zpěváček... On spí.... pomalu a v klidu, dřímá....

Ty první básničky, jež kdysi vzešly z mé hlavy a dostaly se pomocí mých prstů na tenhle svět! Ty vrtkavé pokusy zapojit trochu fantazie, empatie, představivosti a psát... O smutku, O štěstí O lásce O životě O pocitech O úžasech přírody O kouzlech světa.... Zkrátka mé úplné začátky. A možná nejsou právě ty nejlepší. Ale zrodem těchto veršů jsem se dostala dál. A zavedly mě tam, kde jsem.

Ponořme se do zvučivých světel tichých vzlyků měsíce. Nechme jeho slzy, ať nám zašeptají smysl nejtmavšího přání černé noci a všechna tajemství smrti padlých hvězd. Ach, ten měsíc, už je tak starý! Je to pán našich snů v sladkosti blaženého spánku. Společník při nočních procházkách v hukotu hlubokých vzdechů větru. Ten stříbřitý úsměv oblohy, při barvě azurového večera. On jako první vystoupí se svým světlem a donáší zprávu noci... Noci plné melodických veršů... Slyším jeho kroky.......A ty?