Příběh, ve kterém chlapec píše dopisy svému spícímu příteli. Original story by: @methmuke Translated by: petalobay

Bylo to špatné, tak moc špatné, jak si umíte představit. Ale už nikdy jsem nechtěla dělat nic jiného, než být s ním. Nový školní rok... Věc, která přinese spoustu změn, bez ohledu na to, jaké drobnosti to jsou. Bez ohledu na to, zda je to změna nějaké učebny, nebo snad možná učitele. Možná nový žák a možná někdo, kdo ze školy odešel... Jistý je, že nový školní rok představuje spoustu nástrah, ať malých v podobě známek, nebo velkých, v podobě touhy, která může zničit všechno.

Můj život se obrátil vzhůru nohama v momentě, kdy jsem ho poznala. A pak se otočil o 180 stupňů, když jsem ho poznala doopravdy. Život člověku hází klacky pod nohy a on se musí naučit, jak je přeskakovat dřív, než ho srazí dolů. S milovaným člověkem je život vždy o něco jednodušší, ale co když Vám osud do cesty přivede něco, co tohle všechno zničí? *** „Víš, co to znamená?" zamumlal tiše, tak, jak mu hlas stačil a zvednul pohled ke mně, vjímala se v nich spousta emocí. Bolest, odpuštění, touha, svoboda. „Že už ti konečně můžu říct, bez toho aniž by to nebylo správné, jak moc tě miluju?" Usmála jsem se nevinně a on na mě šokovaně vyvalil oči a pak se mu na tváři postupně začal formovat obrovský úsměv, který mi vyrazil dech a nečekal na nic jiného, za týl si mě přitáhl k sobě a pevně spojil naše rty, na hodně dlouho. „Taky tě miluju, Sue, strašně moc," zamumlal, když se naše rty na vteřinu odtrhly a pak zase srazily, v neutichající bouři našich pocitů a lásky, která byla hmatatelně přítomna.

Pocit, že na tomhle světě nemáte místo, že vše je proti vám, že vlastně nevidíte smysl v ničem, postihl každého z nás, ať už jednou nebo víckrát, ať už na pár minut nebo na více dnů. Ale jsou tu lidé, kteří ho zažívají permanentně, kteří se sotva plahočí světem, s pocitem, že tu pro ně není místo, že beztak nic nebude takové, aby byli spokojení. Ať jsou to vysoké nároky nebo negativní pohled, možná i lidé a prostředí, někteří z nás to tak mají. Elizabeth, mladá dívka, jejíž život jí přestal dávno dávat smysl, nabalila se na ní spousta zlých věcí, ale ona nemůžu odejít, protože ji tu někdo drží. Ne že by snad měla až tak zlý život, jen měla zlé myšlenky. Ale přes to, co cítila, na co myslela, nedokázala se rozloučit s jedním člověkem, který ve finále ani nevěděl, že existuje. Michael Clifford, člen slavné skupiny, kterého poznávali po celém světě. O něm měla Elizabeth pocit, že mu není lhostejná, že kdyby věděl, jak se cítila, objal by ji a šeptal utěšující slova do doby, než by jim opravdu začala věřit. Pomohl by jí zvednout se zpátky na nohy a objevit krásu světa. Jenže ani nevěděl, že existuje. A když měla příležitost mu poslat zprávy, udělala to. Psala mu, co se jí hodí hlavou, nechávala ho nahlédnout do svého života, říkala mu všechno, ať to stálo, co to stálo. Byla smířená s tím, že si to nikdy nepřečte, ale v hlouby duše si nepřála nic jiného, než právě tohle. ___ Příběh je psaný formou zpráv

Bigant: I would really love to try and fix you if you let me. Lonelygirl: I can't be fixed. Bigant: Then we can be broken together Život není taková pohádka, jak jsem si myslela. A možná právě proto mě život strhával čím dál níž, nebyla jsem připravená na tolik překážek. Pak mi do života přinesl štěstí. Někoho, kdo se snažil být vtipný, někoho, komu se to nedařilo a kdo byl tak roztomilý. Ale ani to nemohlo trvat dlouho, moje štěstí nemohlo být nekonečný a týden změnil můj život tak moc, jak se jen dá - jen ne k dobrému.

Ahoj, Mickey, rozhodl jsem se zkusit štěstí a házet ti do skřínky to, co se ti netroufám říct... Jsem srab na to, abych komukoliv odhalil, co cítím. Ale věz, že ty to časem možná pochopíš. - L Jaké to je, když se člověk zamiluje do někoho, koho nemůže mít? Blonďatý chlapec s piercingem ve rtu, s modrýma očima, které byli modřejší než veškerá modř nebe, to dobře věděl. Zamiloval se do školní hvězdy, do někoho, pro koho byl drobkem, který špinil planetu a který mu nesahal byť jen po kotníky. Neznal ho, neměl prostředky k tomu zjistit, kdo vlastně ten druhý kluk je, ale přesto ho miloval. Viděl ho, jak, když se nikdo nedívá, si poklepává rukou do rytmu, ačkoliv žádná hudba nehrála. Jakoby měl hudbu v sobě. Viděl ho, jak se mírně a plaše usmívá na lidi, když byl sám, ačkoliv s partou se nechoval zrovna tak hezky. Měl pocit, jako by viděl, jakým opravdu je. A rozhodl se udělat první krok k tomu, zjistit, jestli měl pravdu *Příběh je psaný ve formě vzkazů, které Luke hází Michaelovi do skříňky, ale i formou normálních kapitol*

„Někdy je lepší celý život po něčem marně toužit, než prožít velké zklamání ze splněného snu." - Zdeňka Ortová Někteří lidé se jen dívají, někteří pozorují. A ti, co pozorují, mají na dlani celý svět, celou jeho podstatu a spoustu pravdy, která se často skrývá. Stačí jediný dlouhý pohled do očí a hned víte, že je něco špatně... protože v očích se vždy nachází veškeré vědění, emoce a pocity. Člověk se musí naučit pozorovat, být upřímný a milovat, to jsou ty nejdůležitější věci v životě. Pozoruj. Pozoruj lidské emoce a pocity v očích, nevíš, kolika lidem tím můžeš změnit život a dát jim naději, že ne všechno je tak zlý, jak si myslí. Najdi někoho, ke komu můžeš být stoprocentně upřímný, u koho nemáš pochyby, že to nikdy nezradí. A miluj ho, protože takových lidí není příliš. Tenhle příběh je o splněném snu, o zklamání, o tom, že láska člověka může vytáhnout zpátky ke štěstí, ačkoliv je neočekávaná a možná i nevítaná.

Invisible: Nejsi tak neviditelná, jak si myslíš. Bigbubble: Říká ten, kdo to má ve jméně? *** Bigbubble: Stalo se něco? Invisible: Vše je v naprostým pořádku. Invisible: Až na mě. Bigbubble: Děsíš mě, Luku. Invisible: Neboj se. Bigbubble: Víš, co nejvíc pomůže, když je ti zle? Bigbubble: Slyšet, že tě má někdo rád. Bigbubble: A já tě mám nejradši na světě. *** Best: #27 in fanfiction [7. 10. 2015] #19 in fanfiction [23. 11. 2015]