Gill a jeho kamaráti su decká s obyčajným životom. Všetko sa začalo meniť od momentu čo im zavolal Lark.

Věčné dítě je má osm let stará povídka a kdybych byl drzejší, mohl bych ji označit za hardcore sci-fi. Ne že by mé dílo bylo plné sofistikovaných a vědecky nezpochybnitelných fikcí, ale zato prolog a první dva odstavce jsou natolik popisné a nudné, že i vědecké traktáty o kvantové fyzice vedle toho vypadají jako sbírka břicho rvoucích vtipů :-). A dále to není o moc lepší. Tuto svou povídku mám rád nikoli kvůli její sáhodlouze popisné formě, ale obsahu. Skoro bych se nebál říci, že kvůli jejímu poselství. Dle mého soudu je vyznění a varování povídky nejen zajímavé, ale hlavně pravdivé a já se domnívám, že lidstvo by si z něj mělo vzít ponaučení. Já tomu zkrátka věřím celou svou bytostí. Doufám, že poselství skryté v pointě osloví i vás, pokud ovšem už při čtení "monumentálního" prologu neupadnete v koma a nerozbijete si nos o klávesnici :-)

Povídku Odkaz jsem téměř vždy považoval za jasně to nejhorší, co jsem kdy napsal. Před zdejší publikací jsem si ji po mnohla letech opět přečetl a musel uznat, že to zas tak strašné není. Má jistý patos a snad i skýtá prostor k zamyšlení. Forma je však velice zvláštní. Polovina díla působí klasicky a ta druhé je v podstatě jakýsi doslov vypravěče. Rovněž se domnívám, že mé dílo vyžaduje od čtenáře trochu toho přemýšlení, aby pochopil, co se vlastně snažím říci. Možná jsem některé věci měl formulovat jasněji. Pokud něco nebudete chápat, můžete se mne buď zeptat v komentářách, nebo se tvářit, že je vám vše jasné. Já vás z toho zkoušet nebudu :-). Jakákoli kritika, včetně té zdrcující, je vítána.

Mé asi týden staré dílo Lusy jsem zařadil do kategorie fantasy povídek a nepochybně sem i patří, ovšem s trochou snahy by se tento prozaický útvar dal zařadit i jinam. Například od kolonky superhrdinů, protože při popisu postav jsem jim přiřadil takřka nadliské vlastnosti :-). Povídka je to svým způsobem klasická, ale také zvláštní, protože celou polovinu textu zabírá popis hrdinů a pointa je vlastně vystavena kolem jediné vize, která mne svého času nadchla a já zatoužil jí sepsat. Tato povídka není ani příliš napínavá, ani zvlášť humorná. Označil bych ji jako oddechovou fantasy. Snad i u ní oddechnete i vy.

Povídka Noční let je již trochu staršího data. Napsal jsem ji před jedenácti lety a asi je to na ní znát. Dnes bych ji nejspíš napsal a pojal jinak, ale nevím, jestli lépe. Toto dílo je jedním z těch, ve kterých si více cením pointy než formy. Začal jsem tuto povídku tehdy psát právě s vizí vyvrcholení celého díla a předešlé řádky jsem chápal jen jako cestu, jak se k finále dostat. V celém díle jsem se situoval do role zkušeného pilota, což je obrovská drzost, protože jsem nikdy v letadle neseděl :-)

Obyčajné dievča medzi obyčajnými ľudmi, ktoré popisuje svoje pocity, svoj život, svoje názory. Dievča neznáme celým menom podpisované ako -M-. Jediné čo musíte spraviť je čítať a odhaliť jej skutočné ja. Pretože sa skrýva za mnoho tvárí, mnoho mien a mnoho ľudí.

Jistě nebudu daleko od pravdy, když svou sedm let starou povídku Osobnost označím za to nejdivnější, co jsem dosud napsal. Je skutečně podivná. Neobsahuje dialogy ani příběh. Nemá děj ani popisy přírody či prostředí. Má však pointu. Možná ne zrovna originální a překvapivou, ale zato schovanou až do úplně poslední věty. Docela by mne zajímalo, jestli ji někdo odhalí ještě dříve, než se k té poslední větě dostane. A také by mne zajímalo, kolik lidí jí neodhalí ani poté :-). Slibuji, že příště sem uploaduji něco normálního :-). Pokud vám něco nebude jasné, zeptejte se v komentářích. Rád vám odpovím. Nemusíte se stydět a ostýchat. Pokud povídka nedává dobrý smysl, je to chybou autora a nikoli čtenáře.

Povídka Poslední člověk je pokus se podívat na klasické a zprofanované téma neobvyklým způsobem. Název díla není dobrý a vlastně není ani pravdivý, nicméně jsem si na něj již tak zvykl, že ho měnit nebudu.