Nikdy jsem se necítil jako by mi bylo něco tak blízko. Celý život jsem byl sám...Jednoho dne se to vše změnilo. Je 2. prosince 19**,skoro půlnoc. Nevím proč jsem stále venku ale něco mě tu táhlo. Jakoby tu bylo něco jiného,něco magického. Takhle jsem se tu toulal asi do dvou hodin do rána. Všude bylo mrtvo. Jedna dáma ale vyšla ze dveří velkého,zdobeného domu. Ty dlouhé zapletené vlasy na kterých byl obrovský klobouk a ty nádherné červené šaty které jakoby vypadly z nějakého jiného století mě zaujali,do tváře jsem ji však neviděl i když jsem velmi chtěl. Chtěl jsem si následovat,nikdy jsem ji zde totiš neviděl. Rozběhl jsem se za ní avšak čím rychleji jsem běžel,tím dále se zdála. Zastavil jsem se,již jsem nemohl dál. Opravdu jsem netušil co si o mě myslí..Myslí si že jsem blázen? Nebo si mě vůbec nevšimla? Chtěl jsem na ni zavolat ale již se mi ztratila z dohledu. Byl jsem zoufalý,opravdu jsem ji chtěl poznat. Nevěděl jsem co se se mnou stalo,co mě na ní tak zaujalo,vždyť takových denně potkávám mnoho...Byla prostě jiná a já to tušil. Nejbližší hospoda otvírala až za 3 hodiny a domů se mi ještě nechtělo. Prošel jsem si teda znovu okolní ulice ale moje nadšení i všechny mé pocity zmizely stejně jako ta dáma. Pořád se mi hlavou honila myšlenka na ni,kdo to je,proč jsem ji ještě nikdy neviděl? Přistěhovala se tu? Kam vůbec šla? ...Odpověď jsem však nenašel... Stejný den,dvě hodiny odpoledne: Asi není dobrý nápad sedět každý den nad flaškou alkoholu,já už to ale beru jako část dne bez které si život nedokážu představit. Mé dlouhé černé vlasy již taky načuchly a jizvy zčervenaly. Už několikrát jsem se pokoušel přestat jenže pocit samoty mi to nikdy na moc dlouho nedovolil...Dopiju flašku a půjdu domů. Jakmile jsem vyšel ven,pohltilo mě bodající světlo a pohledy lidí.