„Bráško?" „Ano, princezno?" „Proč ti říkají buzna? Co to je?" „Víš, to je zlé označení pro jiné lidi jako jsem já." „A je špatně, že jsi jiný?" „Není, ale to oni nechápou. Nemají mě rádi." „Já tě mám moc ráda a budu taky jiná. Budeme oba dva jiní." „Jsi moje zlatíčko, co?" „Bráško? Co to bylo za ránu?" „To byl strýček." „Aha." „Takže se utíkej zamknout do pokoje a nikomu neotvírej, ano?" „Ano, přijdeš pak?" „Jasně, že ano a teď utíkej." Takhle si tě pamatuju, bráško. Jako usměvavého a vždy veselého, ale byla jsem příliš malá na to, abych pochopila, co se děje pokaždé, když zamknu dveře. Je mi to moc líto, bráško. Tak moc... - Upozorňuji, že se jedná o příběh s krátkými kapitolkami založených na dialogu, ve kterých se vyskytuje násilí, sebepoškozování, vulgární výrazy a homosexualita. Děkuji za pochopení.

Vychází jako kniha! Nikdy předtím jsem na táboře nebyla. Nikdy předtím jsem tam ani nechtěla. Nezajímala jsem se o velká přátelství, vždy jsem si stačila sama. Stačilo mi být s mýma dvěma bratry. Nikdy předtím jsem o lásku nezavadila. Nepřipadalo mi to jako něco nutného. Spíš to pro mě slovo láska znělo obyčejně. Nikdy předtím jsem nepotkala někoho jako je on. A tenhle tábor vše změnil.

Vše začalo nevinnými psaníčky... Ve škole na lavici, ve skříňce, před dveřmi. Ale od koho??