"Představil se mi jako Tomáš, ale nedlouho poté už pro mě byl jenom chlapcem, který byl posedlý létáním. Od pohledu snílek, ačkoliv v tom věku, ve kterém jsme byli... Kdo by nesnil o dokonalém životě a nadpřirozených silách? Stávali jsme v zimě u oken v družině, sledovali, jak padají obrovské sněhové vločky, luskali do rytmu a zdálo se nám, že se tím něco děje. Že se snáší k zemi postupně rychleji a pak zas pomaleji, podle toho, jak jsme to zamýšleli. Když člověk něco vidět chce, prostě to vidí, i když to tam není. A děti jsou v tomto obzvláště dobré, protože ještě nemají mozky poškozené krutou realitou. " Tištěnou verzi knihy pomáhali opravovat a betovat: @RickPoisonClone @SeragakiSteisy @ArtiiS @Emvaal @MrsGrayy @RaSoKim (Opravy nejsou zaneseny v této WP verzi.) Informace o tištěné knize můžete najít např. zde, ale i v dalších (novějších) příspěvcích stránky: https://www.facebook.com/AndrewRauthor/posts/2163089210605134?__tn__=K-R

Ve školce si půjčovali pastelky. A teď? Ani nevědí, že kdysi byli nejlepší kamarádi, i když jsou stále sousedé. Teď si přijdou půjčit cigarety. Z pastelek na cigarety. Kam se poděla ta dětská bezstarostnost? Inspired by @attractiveharry Czech short story ©2016

Pokud nefunguje "plán A", abeceda má stále ještě dvacet pět písmen... |Short Story| #3 - Short Story - 4.4.2016

Skyler nesnáší kluky a má pro to své důvody. Radši si pustí do sluchátek hudbu, jde si zaběhat, nebo vymýšlí kanadské žertíky. Co když ji ale učitel do společného školního projektu přiřadí k Jayovi, jehož jedinou starostí je, jak jen pohledem svést každou holku? Tahle dvojice nepřinese nic dobrého. Nebo snad ano? 29.9.2016 #7 v kategorii humor 14.3.2017 #1 v kategorii humor Cover od @kaobka (18.8.2017)

Za sklem kavárny seděla dívka. A přesto, že sklo je průhledné, pro ni nebylo průhledné dostatečně. Příběh o tom, že neviditelnost je někdy nechtěný způsob, jak vyniknout.

Odjakživa milovala čaje. A nyní zjišťuje, že není jediná... Short story. © Stéf Skurková 2016 Cover & story by StefSkurkova Všechna práva na příběh, cover, hlavní téma a motiv vyhrazena. Kopírování či jiné nakládání trestám.

Somebody asked a little girl: -What would you like to be? =A cactus. -Why? =Not to be touch by anyone. Czech story (Anglicky synopse zde je z důvodu mně nepříjemného překladu do češtiny) Pro ty, kdo to potřebují vědět: #5 in Povídka (17.1.16)

Kytara v náručí a rockové tóny vycházející zpod jejích prstů - tak si Larissa Hudsonová představuje absolutní štěstí. Nejraději by strávila každou volnou chvíli ve zkušebně s přáteli a vytříbila svou lásku ke hraní k dokonalosti. Po smrti snoubenky strýce Jima se však Lara vzdává svých snů a přestěhuje se k němu, aby mu pomohla překlenout těžké období. Šum lesů, kouzlo malého městečka a noví spolužáci jí rychle vynahradí prvotní pocit stesku. Uhrančivý pohled kluka, kterého potkává na chodbách školy, jí ale neustále vyvádí z míry. Lara je zmatená. Rozum jí radí držet si od něj odstup. Jenomže její srdce, zvyklé tlouct v rytmu kytarových akordů, teď bije jako na poplach pokaždé, když jí její nový démon zkříží cestu. Co když zjistí, že svět, který znala jen z pohádek a fantasy filmů, má na dosah ruky? A co vlastně může sedmnáctiletá holka vědět o lásce? Možná ještě vůbec nic. Možná ale daleko víc, než by ona sama tušila. najdete na Martinus.cz/sk

Ten pult za ní? Přesně tam bych ji v ten moment přitiskl. Šílel bych z jejího dechu, z jejího měkkého těla. Ze stonů, co by se jí draly z pusy, když by opakovala moje jméno. Kompletně bych ji obalil do svých rukou, aby už nikdy nemohla odejít. A pak bych ji líbal, přivlastnil bych si její rty, až by nám oběma nezbyl žádný vzduch v plicích. Až do toho momentu, kdyby naprosto zkrotla a přiznala, že je moje. Jenom moje. *** Zhluboka jsem se nadechla a pak jsem udělala tu největší chybu, jakou jsem jen udělat mohla. Já se na něj podívala. Bylo to v jeho očích, něco, co se odráželo. Něco, co by mě položilo na kolena, kdyby mě nedržel tak pevně přibitou ke zdi. Nejspíš to bylo tím. Nebo jeho blízkostí. Nebo pevnou náručí, ve které mě držel jako bezbranné dítě. Možná tím dechem, co mi pořád brněl na krku, nebo vůní, co mě opanovala. Nebo zkrátka tím, že jsem tam s ním v ten moment prostě být toužila. Ačkoliv jsem si to odmítala přiznat. Jednoduše jsem zkrotla. Mohla jsem se snažit ignorovat to jakkoliv jsem chtěla, stejně to nešlo, necítit jeho oči na sobě. Byla to jako nějaká pošahaná síla, co mě k němu táhla, a já se nedokázala na něj nedívat. Nevracet mu ten pohled zpátky. A v tu chvíli pro mě přestal existovat svět. Zůstal tam už jen malinký prostor, slabá světla, já přitisknuta ke zdi, on, přitisknutý ke mně, mé bušící srdce a jeho hluboký dech. On byl jediný, koho jsem kdy milovala.