... a že to trvalo dlouho. Krása lidského života spočívá právě v jeho nevyzpytatelsnosti. Nikdy nevíme, kam vlastně dojdeme, předpokládané ovoce našeho jednání nepřichází a naše dokonalé plánování se rázem rozsype jak domeček z karet. Někdy to už chceme vzdát, ale možná právě v ten moment poznáme to, po čem jsme celou dobu doopravdy toužili - najdeme se. Za obálku děkuji své dvorní ilustrátorce TZ.

Obyčejný večer... obyčejná tramvaj... obyčejní lidé... NEobyčejné příběhy... Neboť všechno má svoji příčinu, důvod a důsledek; stačí se jen zamyslet. A ty největší zázraky se dějí každý den kolem nás. -jazik-

Taky vám rodiče četli pohádky, když jste byli malí? Že už by vás to teď nebavilo, protože všechny znáte nazpaměť od začátku do konce? Nebojte. Tyhle pohádky jste určitě ještě neslyšeli. Takže se zachumlejte do nejbližší peřiny a užijte si čtení tradičně netradičních pohádek z jazikovy dílny. Pozn.: Každá kapitola je samostatnou pohádkou, vzájemně spolu nesouvisí. Podobnost s jinými příběhy je čistě náhodná, za vznikem těch mých stojí pouze a jen polibek múzy inspirace. -jazik-

Maria Kowalski - jméno, které jsem musela zapomenout. Vlastně jsem se musela vzdát všeho. Přijmout však nové oslovení bylo asi to nejtěžší - bylo to totiž to poslední, co mě pojilo s rodiči. Nic víc jsem neměla. A i toho jsem se měla zbavit. Ztratila jsem toho hodně - nikdy jsem však netušila, že můžu ztratit víc. Že třeba můžu ztratit samu sebe. Když jsem se ale pak viděla - v těch civilních šatech bez žluté hvězdy, vlastně jsem se ani nepoznávala. Tolik let byla ta hvězda mým doplňkem a najednou byla pryč. Maria? Hannah? Nebo někdo úplně jiný? A to měl být můj nový život. Jak jsem ho ale měla žít, když jsem nevěděla, kdo vlastně skutečně jsem. Nebo mou duši vystihuje už jen to číslo vytetované na mém předloktí? Volné pokračování příběhu Za branami tábora, tentokrát pohledem Marie - nebo snad Hannah? Ideální nejen pro všechny, kterým v již zmíněném příběhu chyběl „šťastný konec" - kterého se snad nakonec všichni dočkáme - kam nás ale vlastně kroky Marie zanesou? To zatím nikdo netuší...

Rok 1933 byl přelomový pro celé Německo. Tehdy to všechno začalo. Všichni mu věřili a já nebyl výjimkou. Pomohl Německu z krize, dal lidem práci, dal lidem naději. A za naději je každý ochoten bojovat. Židé okrádají Německo, ničí čistotu a krásu árijské rasy. Nejsou hodni života mezi námi. Nejsou ničím. Jsou to parazité. Jsou míň než to. August Herz nikdy nevěřil, že na dny a noci v zákopech bude ještě s láskou vzpomínat. Za branami tábora je všechno ještě horší, než si dovedl představit. Zápach, vychrtlá těla, úsměvy vojáků, zkrvavené obušky, vagóny plné lidí vezoucí je na smrt. Základní pravidlo - držet si od všeho odstup. Přistupovat k tomu jako voják. Voják plnící rozkaz. Ale každý pohár jednoho dne přeteče... UPOZORNĚNÍ: 1. Povídka je čistě mým výmyslem - veškerá jména jsou smyšlená, děj je vymyšlený a neopírá se o žádnou historicky podloženou skutečnost (když neberu v potaz veřejně známá fakta) 2. Slovo "žid" v povídce píšu s malým písmenem, protože za 2. světové války nebyla tato skupina obyvatel považována za národnost, ale pouze za náboženskou skupinu - proto malé písmeno, narozdíl od "Němec" 3. Povídka, jak už jsem zmínila, je pouze výplod mé fanzie - a zároveň chci upozornit, že není součástí žádné propagandy ani ničeho podobného.