„Bráško?" „Ano, princezno?" „Proč ti říkají buzna? Co to je?" „Víš, to je zlé označení pro jiné lidi jako jsem já." „A je špatně, že jsi jiný?" „Není, ale to oni nechápou. Nemají mě rádi." „Já tě mám moc ráda a budu taky jiná. Budeme oba dva jiní." „Jsi moje zlatíčko, co?" „Bráško? Co to bylo za ránu?" „To byl strýček." „Aha." „Takže se utíkej zamknout do pokoje a nikomu neotvírej, ano?" „Ano, přijdeš pak?" „Jasně, že ano a teď utíkej." Takhle si tě pamatuju, bráško. Jako usměvavého a vždy veselého, ale byla jsem příliš malá na to, abych pochopila, co se děje pokaždé, když zamknu dveře. Je mi to moc líto, bráško. Tak moc... - Upozorňuji, že se jedná o příběh s krátkými kapitolkami založených na dialogu, ve kterých se vyskytuje násilí, sebepoškozování, vulgární výrazy a homosexualita. Děkuji za pochopení.

Slané a hořké slzy dopadaly na mé odřené a pořezané ruce a já se nemohla přestat usmívat... Rozhodla jsem se následovat bolest, která mě osvobodila. Rozervala má pouta a já se oddala své paní. Nepamatuji si proč, nebo kdy se to stalo. Kdy se poprvé ostří nože zabořilo do teplého a živého masa mého cíle. Ale jedno vím... Miluji svou paní, a navždy ji budu oddaně sloužit. Pokud si to bude přát, dám jí napít ze své krve... I z krve mé rodiny. Udělám cokoliv... 4# Horor 26.6.2016