Ten pult za ní? Přesně tam bych ji v ten moment přitiskl. Šílel bych z jejího dechu, z jejího měkkého těla. Ze stonů, co by se jí draly z pusy, když by opakovala moje jméno. Kompletně bych ji obalil do svých rukou, aby už nikdy nemohla odejít. A pak bych ji líbal, přivlastnil bych si její rty, až by nám oběma nezbyl žádný vzduch v plicích. Až do toho momentu, kdyby naprosto zkrotla a přiznala, že je moje. Jenom moje. *** Zhluboka jsem se nadechla a pak jsem udělala tu největší chybu, jakou jsem jen udělat mohla. Já se na něj podívala. Bylo to v jeho očích, něco, co se odráželo. Něco, co by mě položilo na kolena, kdyby mě nedržel tak pevně přibitou ke zdi. Nejspíš to bylo tím. Nebo jeho blízkostí. Nebo pevnou náručí, ve které mě držel jako bezbranné dítě. Možná tím dechem, co mi pořád brněl na krku, nebo vůní, co mě opanovala. Nebo zkrátka tím, že jsem tam s ním v ten moment prostě být toužila. Ačkoliv jsem si to odmítala přiznat. Jednoduše jsem zkrotla. Mohla jsem se snažit ignorovat to jakkoliv jsem chtěla, stejně to nešlo, necítit jeho oči na sobě. Byla to jako nějaká pošahaná síla, co mě k němu táhla, a já se nedokázala na něj nedívat. Nevracet mu ten pohled zpátky. A v tu chvíli pro mě přestal existovat svět. Zůstal tam už jen malinký prostor, slabá světla, já přitisknuta ke zdi, on, přitisknutý ke mně, mé bušící srdce a jeho hluboký dech. On byl jediný, koho jsem kdy milovala.

Ashton a Elizabeth. Tak na prvý pohlad odlišní dvaja ľudia, ktorých cesty sa zrazia v posilňovni. On je tipický bad-boy, ona poslušná sekretárka. Čo sa stane ak sa stretnú a bezhlavo zamilujú? Bude to ich happy end alebo len ďalšie trápenia a zlomené srdce? Ashton však skrýva pár tajomstiev, ktoré sa Elizabeth nemala nikdy dozvedieť... *dokončené* 11.2015

„Nauč ma fajčiť." „Otvor ústa do písmena O."Urobila som ako nakázal a v momente ho pochytil záchvat smiechu. Až potom som pochopila, že moja požiadavka mala dvojzmysel. Zamračila som sa až tak veľmi, že sa prestal smiať a jeho výraz nahradil vážny výraz a jeho hlas vážny tón. „Nie." „Nie?" „Nie." „Prečo nie?" „Tvoj život nesmie byť kratší, čo i len o päť minút."

Keď sa deň blížil ku koncu, Vlado a Samo si ľahli a šli spať. Ja som počkala ešte nejaký čas, asi hodinu. Štípala som sa do ruky, aby som náhodou nezaspala. Keď som uznala za vhodné, čo najtichšie som sa postavila a prešla ku oknu. Opatrne som cez neho preliezla a vyskočila von. Tam som ani chvíľu nerozmýšľala a bežala ako o život preč, tmavým lesom.