Ten člověk, co to má pochopit to snad pochopí.

Jedinou pomocí je lék, který neexistuje nebo se mýlím? Mnoho let už se v laboratořích snaží všemožní vědci přijít na vznik této látce, která by zachránila lidstvo před proměnou v něco tak děsivého, ale zároveň tak okouzlujícího. Pracují s infikovanými v laboratořích jako pokusnými krysami, než se jednoho dne stane něco, co vše změní. Pomoz mi nebo mě zabij.

Před padesáti lety vzniklo panoptikum příšer, vytvořeno pouze z těch nejděsivějších stvůr, které si každý dokáže představit. Nicméně po pěti letech, nejvýdělečnější společnost musela tuhle atrakci zavřít, kvůli utajeným hrůzám, které se tam staly. Však skupinka čtyř členů se nenechá odradit žádnými monstry a doufá, že po čtyřiceti pěti letech, již všechno vyhynulo. Jenže se nikdy nemohli připravit na to, co tam na ně čeká. /obsahuje násilné scény /korektorka je @lukrist3

Plameny pohlcovaly velkou budovu zvláštní školy. Nikdo netušil, že uvnitř bojuje slepá dívka o život. Z očí jí tekly slzy a z hrdla se jí ozýval sípavý zvuk. Byla otřesena událostmi, které se právě staly a vůbec si neuvědomovala, že jí hrozí obrovské nebezpečí. Připadala si, že jí nikdo nerozumí, protože nevidí, co ostatní. A poprvé ve svém životě litovala, že je slepá. Myslela si, že kdyby viděla, bylo by všechno lehké, protože ostatní vždy říkali, že ona má to těžké, ale jednou se těžce mýlila, měla to stejně těžké jako každý jiný člověk, jen ona byla jinak zkoušena.

Message from Sweetie Allison: Promiň, udělala jsem to znovu. Message from Calum Hood: Jak moc?! Message from Sweetie Allison: Moc.. Message from Calum Hood: PŘESTAŇ! Message from Sweetie Allison: Moc mě to mrzí Calume.

Kytara v náručí a rockové tóny vycházející zpod jejích prstů - tak si Larissa Hudsonová představuje absolutní štěstí. Nejraději by strávila každou volnou chvíli ve zkušebně s přáteli a vytříbila svou lásku ke hraní k dokonalosti. Po smrti snoubenky strýce Jima se však Lara vzdává svých snů a přestěhuje se k němu, aby mu pomohla překlenout těžké období. Šum lesů, kouzlo malého městečka a noví spolužáci jí rychle vynahradí prvotní pocit stesku. Uhrančivý pohled kluka, kterého potkává na chodbách školy, jí ale neustále vyvádí z míry. Lara je zmatená. Rozum jí radí držet si od něj odstup. Jenomže její srdce, zvyklé tlouct v rytmu kytarových akordů, teď bije jako na poplach pokaždé, když jí její nový démon zkříží cestu. Co když zjistí, že svět, který znala jen z pohádek a fantasy filmů, má na dosah ruky? A co vlastně může sedmnáctiletá holka vědět o lásce? Možná ještě vůbec nic. Možná ale daleko víc, než by ona sama tušila. najdete na Martinus.cz/sk

„Bráško?" „Ano, princezno?" „Proč ti říkají buzna? Co to je?" „Víš, to je zlé označení pro jiné lidi jako jsem já." „A je špatně, že jsi jiný?" „Není, ale to oni nechápou. Nemají mě rádi." „Já tě mám moc ráda a budu taky jiná. Budeme oba dva jiní." „Jsi moje zlatíčko, co?" „Bráško? Co to bylo za ránu?" „To byl strýček." „Aha." „Takže se utíkej zamknout do pokoje a nikomu neotvírej, ano?" „Ano, přijdeš pak?" „Jasně, že ano a teď utíkej." Takhle si tě pamatuju, bráško. Jako usměvavého a vždy veselého, ale byla jsem příliš malá na to, abych pochopila, co se děje pokaždé, když zamknu dveře. Je mi to moc líto, bráško. Tak moc... - Upozorňuji, že se jedná o příběh s krátkými kapitolkami založených na dialogu, ve kterých se vyskytuje násilí, sebepoškozování, vulgární výrazy a homosexualita. Děkuji za pochopení.

Škrábu po zdi svými nehty, které jsou okousané a od krve. Proudí mnou chlad ze studené podlahy, ale už jsem si za ten čas zvykla. Ani nevím jaký je den, natož abych věděla, jaký je rok. Venku slyším ptáky zpívat jejich již známou veselou písničku. Mně bohužel do zpěvu není. Pořád se snažím přizpůsobit podmínkám, kterým čelím, ale nejde to. 
Nad hlavou již slyším skřípání podlahy a vidím jak se prohýbá.
Už přichází. 
Jako vždy otevře dveře od temného sklepa, ve kterém se nacházím. Hodí mi sem kus chleba a sklenici vody, jak kdybych byla ta nejhorší osoba na světě, která si nezaslouží normální teplé jídlo. 
Žaludek se mi vždy sevře, když ho vidím. Jak kdyby místo svého obličeje měl obličej nějakého ďábla. Můžu odpřísahnout, že i Hitler by se ke mně choval lépe. Ten by mě aspoň jednoho dne nechal chcípnout v plynové komoře. Dosáhla jsem vrcholu největšího ponížení. Přeji si dvě věci. Umřít a nebo se z tohohle pekla dostat.
Cítím ve vzduchu, jak si ta svině nahoře dělá slaninu s vejci.
A pozor! Už jde směrem ke sklepu, kde se nacházím! Otevírá dveře a ušklíbá se na mě. Jak já bych mu jednu vrazila!
Dokutálel se k mé postavě, která už se přestala bránit. Nastavila jsem se sama od sebe, protože už jsem na to byla zvyklá. V mém těle už se nenacházela ani jedna emoce. Už jsem na to neměla sílu. A asi už ani nikdy mít nebudu.

Příroda je krásná, možná ne dokonalá. My také nejsme dokonalí, ale mermomocí chceme být, ikdyž je to nemožné. Když se zahledím na srnce a laň, říkám si, jak je možné, že ti dva nehledí na chyby svého druha. U lidí je to naopak. Souhrn myšlenek a poznatků, pocházející z mé hlavy plující vesmírem zamilovaných... 1.4.2017 - č. 36 v kategorii Obecná Fikce 3.4.2017 - č. 20 v kategorii Obecná Fikce 4.4.2017 - č. 11 v kategorii Obecná Fikce 5.4.2017 - č. 8 v kategorii Obecná Fikce 25.4.2017 - č. 7 v kategorii Obecná Fikce 29.4.2017 - č. 5 v kategorii Obecná Fikce 29.5.2017 - č. 4 v kategorii Obecná Fikce 30.5.2017 - č. 3 v kategorii Obecná Fikce !! 31.5.2017. - č. 2 v kategorii Obecná Fikce !! !!! 7.6.2017 - č. 1 v kategorii Obecná Fikce !!! ( Děkuji všem )

Je to zvláštní věc. Dokud vaši ruku nedrží někdo, kdo vás miluje, svět nemá barvy. Vše, co vidíte, je v odstínech šedé, smutné, ponuré a nepřátelské. Ale v té chvíli, kdy se vaší ruky chytí, všechno získá barvu. Vidíte to azurově modré nebe, barevné květiny, narůžovělou pokožku milované osoby. Ale na světě existují lidé, kteří žádnou barvu neviděli. Nikdy.