Proč dokážu doříct jakoukoli větu za kohokoli jiného? Proč když jsem ve skupině hodně lidí, nerozpoznám své myšlenky? Proč vím NAPROSTO VŠECHNO co si dotyčný okolo mě myslí? To nikdo neví. #10 Paranormální - 15.12. 2016 #2 Paranormální - 4.1. 2017 #1 Paranormální - 8.1. 2017 21.2. 2017 - 10K přečtení 9.5. 2017 - 20K přečtení 14.8. 2017 - 40K přečtení 7.10. 2017 - 50K přečtení 11.8. 2018 - 100K přečtení ♥ Obal mám od _OSNW_ :)

Já, velký a mocný Kryšpín, spolu s mým věrným přítelem Hranolkou, Vám přináším překlady všemožných i nemožných Creepypast. Hranolka nic z toho nepřekládá a je jako autor uvedena proto, aby se necítila osamělá a bezcenná. Pak by si mohla podřezat žíly.( ͡° ͜ʖ ͡°) I když mám pocit, že Žížala podřeže žíly mě. Takže čtěte její příběhy, pokud chcete, aby byl Kryšpín naživu. Ne, fakt tam běžte, protože Její Žiživenstvo mi právě drží nůž pod krkem a nutí mě tohle psát. 1. Díl: Děsivé Příběhy z Ledničky 2. Díl: Děsivé Příběhy z Mikrovlnky

„Tak co? Líbilo se ti to?" zeptal se odporně slizkým hlasem muž, tyčící se nad postavou drobného chlapce. Chlapec neodpověděl. Zarytě mlčel a propaloval pohledem podlahu, třásl se. Během chvíle na jeho tvář dopadla rána, která ho následně poslala obličejem k chladné zemi. „Na něco jsem se tě ptal!" zasyčel muž a za vlasy vytáhl chlapce zpět na nohy. Chlapec se na něj konečně podíval. „Ano, můj pane," zašeptal rozechvělým hlasem, „moc se mi to líbilo." Usmál se. Usmíval se i přes slzy, skrz které nemohl nic vidět. Usmíval se i přes bolest, kterou mu způsoboval každý nádech. Usmíval se, protože věděl, že i přes to všechno se nikdy nesmí přestat smát.

Přál bych si to celé skončit. Už nikdy necítit ty rány, tu bolest. Jenže představa, že bych je už nikdy nespatřil, je nesnesitelná. Upozornění: V povídce se vyskytuje násilí a sebevražedné sklony hlavní postavy.

„Bráško?" „Ano, princezno?" „Proč ti říkají buzna? Co to je?" „Víš, to je zlé označení pro jiné lidi jako jsem já." „A je špatně, že jsi jiný?" „Není, ale to oni nechápou. Nemají mě rádi." „Já tě mám moc ráda a budu taky jiná. Budeme oba dva jiní." „Jsi moje zlatíčko, co?" „Bráško? Co to bylo za ránu?" „To byl strýček." „Aha." „Takže se utíkej zamknout do pokoje a nikomu neotvírej, ano?" „Ano, přijdeš pak?" „Jasně, že ano a teď utíkej." Takhle si tě pamatuju, bráško. Jako usměvavého a vždy veselého, ale byla jsem příliš malá na to, abych pochopila, co se děje pokaždé, když zamknu dveře. Je mi to moc líto, bráško. Tak moc... - Upozorňuji, že se jedná o příběh s krátkými kapitolkami založených na dialogu, ve kterých se vyskytuje násilí, sebepoškozování, vulgární výrazy a homosexualita. Děkuji za pochopení.

(Příběh zrovna probíhá úpravou) Zazvonil zvonek a já šla otevřít. Ve dveřích stál vysoký kluk s kapucí na hlavě, podal mi obálku. Psaníčko. Podívala jsem se na psaníčko byl to šedivý papír a voněl po pánském parfému. Byl to ten druh parfému, vždy když ho ucítíte na muži, skočili by jste po něm, jako feťáci po drogách. Chtěla jsem se podívat na muže, který mi ho podal, ale byl pryč. Zavřela jsem dveře, sedla si do křesla a otevřela obálku. Byl v ní papír. "Sleduji tě. Každý pohyb co uděláš, každý telefonát. O všem vím. Neutečeš mi."