Keď sa deň blížil ku koncu, Vlado a Samo si ľahli a šli spať. Ja som počkala ešte nejaký čas, asi hodinu. Štípala som sa do ruky, aby som náhodou nezaspala. Keď som uznala za vhodné, čo najtichšie som sa postavila a prešla ku oknu. Opatrne som cez neho preliezla a vyskočila von. Tam som ani chvíľu nerozmýšľala a bežala ako o život preč, tmavým lesom.

Proč máme strach z prázdného prostoru pod naší postelí? Proč jsme nervózní, když je venku déšť a pošmourno? Proč se bojíme tmy, nebo bouřky? Proč se někteří z nás bojí uzavřených prostorů, zatímco jiní pavouků? Já se bála a bojím doteď.