Takže, tohle je moje knížka jednodílovek. Prostě, budu sem psát, co mě zrovna napadlo, když se budu potřebovat vypsat, když se mi nebude chtít psát rozepsané příběhy atd. PS: Pokud se vám jedna z povídek nebude líbit stylem, prostě ji přeskočte, ale byla bych ráda, kdybyste se podívali na ty ostatní. Většinou píšu každou povídku jiným stylem, jednu v er-formě, jednu v ich-formě, jednou minulý čas, podruhé přítomný, takže je vlastně každá jiná. Proto bych byla ráda, kdybyste se podívali i dál, než jen na první, která vás třeba svým stylem nezaujme. Děkuju moc

Do Zázemí bylo vypuštěno sto tisíc Simantů, aby nahrazovaly sluneční svit. Mají ale ještě jednu výjimečnou schopnost - přináší nesmrtelnost, po níž nesmírně touží mladá vládkyně Katerina. Najme si proto Williama, zkušeného sestřelovače, aby jí jeden Simant chytil. Jenže není jediná, kdo po nesmrtelnosti prahne, a tak na Zázemí znovu padá Tma.

Tato krátká jednodílovka je takovou fanfikcí na Město andělů. POZOR, obsahuje spoiler k filmu! Myslím ale, že i ti, co film neviděli ji mohou pochopit. *Spoilers!* Příběh se odehrává poté, co Maggie zemře a Seth sedí v pokoji, kde ho navštíví Cassiel a proběhne mezi nimi krátký rozhovor.

Co je to vlastně dokonalost? „Dokonalost bychom mohli definovat jako nepřekonanou, nebo těžce překonatelnou hranici." -neznámý autor Tomu Caspar po celý život věřil. Byl si jistý, že to tak opravdu je. Až do doby, kdy do jeho života vstoupil někdo, kdo mu dal úplně jiný pohled na svět. „Pod pojmem dokonalosti si každý představí něco jiného. Proto miluju tu nekonečnost a rozmanitost, jakou tohle slovo vystihuje." -Adrian Lester ××× „Co si pod pojmem dokonalosti představuješ ty?" „Tebe."

Jistě by ho nenáviděl, kdyby mu nebyl tolik podobný. Kdyby nebyl tolik stejný, jako jeho první dětská láska. Vypadal přesně jako on, když se naposledy loučili na letišti. Ty stejné oči zaplavené slzami. Stejný ublížený výraz.

(Příběh zrovna probíhá úpravou) Zazvonil zvonek a já šla otevřít. Ve dveřích stál vysoký kluk s kapucí na hlavě, podal mi obálku. Psaníčko. Podívala jsem se na psaníčko byl to šedivý papír a voněl po pánském parfému. Byl to ten druh parfému, vždy když ho ucítíte na muži, skočili by jste po něm, jako feťáci po drogách. Chtěla jsem se podívat na muže, který mi ho podal, ale byl pryč. Zavřela jsem dveře, sedla si do křesla a otevřela obálku. Byl v ní papír. "Sleduji tě. Každý pohyb co uděláš, každý telefonát. O všem vím. Neutečeš mi."

Všichni si mysleli, že to udělala ona. Znali ty řeči, které se šířily kolem ní stejně jako negativní energie. Nebyla to však její vina. Za cestu osudu nemohla. Neměla v úmyslu ztratit celou rodinu. Ovšem to jí nikdo nevěřil. Proto nikdo nenašel odvahu s ní mluvit. Prostě si jí nevšímali a jen doufali, že už brzy půjde o dům dál. Na nějaký čas se jejich přání splnilo a ona skutečně odešla. Nyní se však vrátila do rodného města. Do zrekonstruovaného domu, který tu zanechala i s temnou minulostí. Věděla sice, že se nic nezmění jen tím, že na to ona sama zapomene, ale i tak se snažila oprostit od všeho zlého. Vrátila se, aby očistila své jméno. Pokusila se o nemožné. Oni ji však nebudou poslouchat. Ne, dokud se neobjeví někdo, kdo je k tomu donutí. Ona se mu musí jen svěřit. Jenže dokáže to, když ani ona sama nevěří ničemu, co tu noc spatřila?