TATE Je to pět let. Pět let od našeho rozchodu i od chvíle, kdy jsem ho viděla naposledy. A přesto ho pořád nedokážu vyhnat z hlavy. Vrací se do mých myšlenek i do mých snů naprosto nezvaný a nevítaný. I přesto, že jsem teď zadaná a měla bych myslet na svého přítele, a ne na něj. Jenže on byl první. První, který uchvátil mé srdce i tělo a zdá se, že někde uvnitř pořád nedokážu zapomenout. Ale umím předstírat. Všechno je v pořádku, protože se odstěhoval a my už se nevídáme. Můj život pokračuje dál a já jsem šťastná. Šťastná. OLLIE Zasranejch pět let. Pět let utrpení, samoty a vzteku. Nikdy jsem se s ní nechtěl rozejít. Nikdy jsem ji neměl nechat jít. Všechno mi vzala a já se po jejím odchodu už nikdy nedokázal naplno nadechnout. Byly další, ale žádná jako ona. Ovšem pořád jsem mohl předstírat, že můj život není takový peklo. Jenže teď... teď se vracím do města, kde to všechno začalo. Vracím se zpátky, abych si vzal, co je moje. Protože ona vždycky patřila jenom mně. Upozornění: Text obsahuje vulgarismy, násilné i erotické scény. 18+

Ten pult za ní? Přesně tam bych ji v ten moment přitiskl. Šílel bych z jejího dechu, z jejího měkkého těla. Ze stonů, co by se jí draly z pusy, když by opakovala moje jméno. Kompletně bych ji obalil do svých rukou, aby už nikdy nemohla odejít. A pak bych ji líbal, přivlastnil bych si její rty, až by nám oběma nezbyl žádný vzduch v plicích. Až do toho momentu, kdyby naprosto zkrotla a přiznala, že je moje. Jenom moje. *** Zhluboka jsem se nadechla a pak jsem udělala tu největší chybu, jakou jsem jen udělat mohla. Já se na něj podívala. Bylo to v jeho očích, něco, co se odráželo. Něco, co by mě položilo na kolena, kdyby mě nedržel tak pevně přibitou ke zdi. Nejspíš to bylo tím. Nebo jeho blízkostí. Nebo pevnou náručí, ve které mě držel jako bezbranné dítě. Možná tím dechem, co mi pořád brněl na krku, nebo vůní, co mě opanovala. Nebo zkrátka tím, že jsem tam s ním v ten moment prostě být toužila. Ačkoliv jsem si to odmítala přiznat. Jednoduše jsem zkrotla. Mohla jsem se snažit ignorovat to jakkoliv jsem chtěla, stejně to nešlo, necítit jeho oči na sobě. Byla to jako nějaká pošahaná síla, co mě k němu táhla, a já se nedokázala na něj nedívat. Nevracet mu ten pohled zpátky. A v tu chvíli pro mě přestal existovat svět. Zůstal tam už jen malinký prostor, slabá světla, já přitisknuta ke zdi, on, přitisknutý ke mně, mé bušící srdce a jeho hluboký dech. On byl jediný, koho jsem kdy milovala.

Ona ztratila všechno. Její dětství jí sebrali. Učila se jen to, co oni sami chtěli. Udělali z ní bezcitného vojáka se skvělým umem předstírat. Vylepšili ji. Dali jí něco nevídaného. Naučili ji pracovat čistě a precizně. Byla přesně nastaveným strojem s jediným cílem: Zabít nepřátele jejich klientů, bez ohledu na to, o koho se vlastně jedná. A ona se dlouho řídila jen tím, co ji naučili. Až do toho osudného večera. On ztratil i získal. Mohl si prožít dětství, avšak musel rychle dospět. Vycvičili ho k dokonalosti. Připravili ho pro jejich vlastní cíle. Předali mu rodinné dědictví, naučili ho, jak toho využívat pro jejich účel. Žil bezcitně a bez slitování. Patřil mezi nejlepší z nejlepších. Myslel, že jedná v zájmu spravedlnosti. Až toho osudného večera se jeho pohled změnil. Ona ho probudila. On jí dal druhou šanci. Mají společného víc, než se zdá. Jenže dokážou se znovu najít ve světě, který je proti nim? Mohou se Zlost a Nenávist zbavit svých jmen? A mohou se naučit milovat?

Vychází jako kniha! Má matka vyměňuje partnery jako ponožky. Nevadilo mi to, protože mě do toho nezatahovala a nechala mě žít, jak jsem chtěla. Jenže potom si našla pana Huntera a najednou se vše změnilo. Musela jsem se k němu nastěhovat a začít společně bydlet s jeho pěti dětmi. Jak jen mohu přežít mezi kluky? A co když si jednoho připustím k tělu víc, než jsem chtěla? A jak moc se můj život změní u Hunterových? Budu potom stále stejná?

Žila byla jedna zlatovlasá princezna, která čekala na svého prince, který měl své pozadí dopravit před tu vysokou cihlovou věž na bílém koni a říct ty dvě kouzelná slůvka: "Miluji tě" Přesně takto to končí v pohádkách. Jenže realita je úplně jiná. Váš princ nepřijede na žádném bílém koni a rozhodně vám neřekne to, co každá žena chce slyšet. Elizabeth a Harry se od samého počátku jejich seznámení nenáviděli, a tak nebylo divu, že urážky a dětské pomsty byly na denním pořádku. Ale každá nenávist jednou přeroste v něco většího, co nás později zničí nebo zachrání. Hranice mezi láskou a nenávistí je tenká a je jen na nás, kterou stranu mince si zvolíme.

Travis je mladý vysokoškolák, který žije se svou matkou a sestrou Kristýnou ve městě Altira. To se však změní jednoho rána, když jede do školy. Co se mu přihodilo? Rádio ani televizi nesleduje a o internetové zprávy se nikdy nezajímal. Co se bude dít dál? Zvládne se adaptovat na nový život?

Rok 1933 byl přelomový pro celé Německo. Tehdy to všechno začalo. Všichni mu věřili a já nebyl výjimkou. Pomohl Německu z krize, dal lidem práci, dal lidem naději. A za naději je každý ochoten bojovat. Židé okrádají Německo, ničí čistotu a krásu árijské rasy. Nejsou hodni života mezi námi. Nejsou ničím. Jsou to parazité. Jsou míň než to. August Herz nikdy nevěřil, že na dny a noci v zákopech bude ještě s láskou vzpomínat. Za branami tábora je všechno ještě horší, než si dovedl představit. Zápach, vychrtlá těla, úsměvy vojáků, zkrvavené obušky, vagóny plné lidí vezoucí je na smrt. Základní pravidlo - držet si od všeho odstup. Přistupovat k tomu jako voják. Voják plnící rozkaz. Ale každý pohár jednoho dne přeteče... UPOZORNĚNÍ: 1. Povídka je čistě mým výmyslem - veškerá jména jsou smyšlená, děj je vymyšlený a neopírá se o žádnou historicky podloženou skutečnost (když neberu v potaz veřejně známá fakta) 2. Slovo "žid" v povídce píšu s malým písmenem, protože za 2. světové války nebyla tato skupina obyvatel považována za národnost, ale pouze za náboženskou skupinu - proto malé písmeno, narozdíl od "Němec" 3. Povídka, jak už jsem zmínila, je pouze výplod mé fanzie - a zároveň chci upozornit, že není součástí žádné propagandy ani ničeho podobného.