Slíbené pokračování povídky Vlčí volání, odehrávající se o nějaký čas později. Vzájemné soužití Adama, Jess a Darrena už funguje normálně, ale to neznamená, že vždy idylicky. Na pořadu dne k řešení jsou tedy další členové smečky. Čeká nás i pár překvapení a zvratů, nové postavy... A ne vždy půjde vše jako po másle. Koneckonců problémy jsou běžnou součástí života. Zvlášť u vlkodlaků. Spoluautorská s Bosorkou. Opět děkujeme @Matopsani za grafiku <3

"Not all those who wander are lost." -J.R.R Upozornění: kapitoly píšu a vydávám podle své nálady. Nezapomeňte prosím že píšu pro radost. Děkuji užijte si příběh.

Je jedna věc, co je třeba o Michaelovi znát. Není obyčejný člověk. Je Smrt. Jeden z mnoha, co na světě udržuje rovnováhu a posílá duše na onen svět, když nadejde jejich čas. Nikdy o tohle poslání nežádal, ale někdo to dělat musí, i když z toho není dvakrát nadšený. Jinak by byl svět uvržen do chaosu. Jenže jak se zachová, když někdo, kdo byl pro něj původně jen dalším jménem na seznamu, pro jeho srdce náhle začne znamenat mnohem více?

Dvě setkání, která by se dala označit za příliš náhodná a velmi předvídatelná. Přesto se stala. Nabručený Skot si přijíždí do Anglie pro manželku, a je rozhodnut se tam příliš nezdržovat, a na jednu prostě ukázat. Jistě, že to bude hlavní hrdinka, lady Liliana. Jinak by se přece nemohla setkat s mužem, který neví, co je to úsměv. Jenže smůla, ona již svého vyvoleného má a rozhodně netouží po jiném. Takže tu máme menší problém. Dva muži a jedna žena. Jedna svatba a vzrušující cesta životem.

"Dokud je svět světem, vlk člověku nebude bratrem..." 'Dovršením sedmnáctého roku života musí potomek vůdce opustit smečku a jít vlastní cestou.' Tak zní jediné pravidlo všech smeček na severu. A zrovna ONA se narodila samotnému Alfovi severní smečky. Máme to nazývat smůlou nebo štěstím? Byla vyhnaná ze smečky kvůli hloupému pravidlu... ale co si počne Alfa samice bez smečky? Kam povede její cesta? A jak si najde svého 'Druha'? To se můžete dozvědět jedině když si vyslechnete její příběh. Uvařte si kávu, zachumlejte se do deky a pozorně poslouchejte aby vám náhodou něco neuniklo. Příběh Outcast může začít.

Vlkodlačí svět si žije svým vlastním životem. Má svůj řád, pravidla, záležitosti, které se nedají obejít. A Adamovi to nikdy nevadilo. Ale co když se stane něco, co z nutnosti se podle toho řídit udělá prokletí a začne ho nutit jít proti všemu, co on sám chce? Upozornění: Některé věci možná někomu budou proti srsti. Ne všem se vývoj musí líbit, ale nemůžu předem říct, čeho se to týká, protože bych vyzradila děj. Děkuji za pochopení. Spoluautorská. Děkuji @Matopsani za grafiku :)

Kytara v náručí a rockové tóny vycházející zpod jejích prstů - tak si Larissa Hudsonová představuje absolutní štěstí. Nejraději by strávila každou volnou chvíli ve zkušebně s přáteli a vytříbila svou lásku ke hraní k dokonalosti. Po smrti snoubenky strýce Jima se však Lara vzdává svých snů a přestěhuje se k němu, aby mu pomohla překlenout těžké období. Šum lesů, kouzlo malého městečka a noví spolužáci jí rychle vynahradí prvotní pocit stesku. Uhrančivý pohled kluka, kterého potkává na chodbách školy, jí ale neustále vyvádí z míry. Lara je zmatená. Rozum jí radí držet si od něj odstup. Jenomže její srdce, zvyklé tlouct v rytmu kytarových akordů, teď bije jako na poplach pokaždé, když jí její nový démon zkříží cestu. Co když zjistí, že svět, který znala jen z pohádek a fantasy filmů, má na dosah ruky? A co vlastně může sedmnáctiletá holka vědět o lásce? Možná ještě vůbec nic. Možná ale daleko víc, než by ona sama tušila. najdete na Martinus.cz/sk

Ten pult za ní? Přesně tam bych ji v ten moment přitiskl. Šílel bych z jejího dechu, z jejího měkkého těla. Ze stonů, co by se jí draly z pusy, když by opakovala moje jméno. Kompletně bych ji obalil do svých rukou, aby už nikdy nemohla odejít. A pak bych ji líbal, přivlastnil bych si její rty, až by nám oběma nezbyl žádný vzduch v plicích. Až do toho momentu, kdyby naprosto zkrotla a přiznala, že je moje. Jenom moje. *** Zhluboka jsem se nadechla a pak jsem udělala tu největší chybu, jakou jsem jen udělat mohla. Já se na něj podívala. Bylo to v jeho očích, něco, co se odráželo. Něco, co by mě položilo na kolena, kdyby mě nedržel tak pevně přibitou ke zdi. Nejspíš to bylo tím. Nebo jeho blízkostí. Nebo pevnou náručí, ve které mě držel jako bezbranné dítě. Možná tím dechem, co mi pořád brněl na krku, nebo vůní, co mě opanovala. Nebo zkrátka tím, že jsem tam s ním v ten moment prostě být toužila. Ačkoliv jsem si to odmítala přiznat. Jednoduše jsem zkrotla. Mohla jsem se snažit ignorovat to jakkoliv jsem chtěla, stejně to nešlo, necítit jeho oči na sobě. Byla to jako nějaká pošahaná síla, co mě k němu táhla, a já se nedokázala na něj nedívat. Nevracet mu ten pohled zpátky. A v tu chvíli pro mě přestal existovat svět. Zůstal tam už jen malinký prostor, slabá světla, já přitisknuta ke zdi, on, přitisknutý ke mně, mé bušící srdce a jeho hluboký dech. On byl jediný, koho jsem kdy milovala.