Vesmír je krásný. Vesmír je nekonečný. Vesmír je klidný. Vesmír je tajemný. Stejně jako on. 13.2.- #29 v Povídka

Před padesáti lety vzniklo panoptikum příšer, vytvořeno pouze z těch nejděsivějších stvůr, které si každý dokáže představit. Nicméně po pěti letech, nejvýdělečnější společnost musela tuhle atrakci zavřít, kvůli utajeným hrůzám, které se tam staly. Však skupinka čtyř členů se nenechá odradit žádnými monstry a doufá, že po čtyřiceti pěti letech, již všechno vyhynulo. Jenže se nikdy nemohli připravit na to, co tam na ně čeká. /obsahuje násilné scény /korektorka je @lukrist3

U nás v lese žil vlk, kvůli kterému se lidé báli chodit do lesa. Přítomnost toho predátora, který při dlouhých nocích táhle vyl na měsíc, je nutila pociťovat strach a respekt. Nikomu už nezáleželo na tom, že byl starý a nemocný - nemohl nám ublížit. Viděli pouze to nebezpečné zvíře, jehož zlaté oči na nás hleděly z lesa. Stejné je to s lidmi. Nevíme, jací jsou, dokud je nepoznáme. A neexistuje lepší způsob, jak je poznat, než skrze otázky.

"Zdá se mi to, nebo pivoňky ve tvých vlasech kvetou modře?" Kdekoho by tato věta zmátla, pomalu a nemilosrdně by ho mučila, až by ho nakonec dohnala k šílenství. Jenže v našem světě, kde bonbóny byly hořké a láska chutnala po šťovíku, byly metafory tím jediným, co nás drželo při životě.

Vždy jsem si myslela, že bez něj přežiji. Jakmile jsem ho ale nemohla cítit na své bledé pokožce, uvnitř jsem skomírala, umírala. Nedokázala jsem se bez něj nadechnout, měsíční paprsky mi byly útěchou jen částečnou. Potřebovala jsem Slunce.