„Bráško?" „Ano, princezno?" „Proč ti říkají buzna? Co to je?" „Víš, to je zlé označení pro jiné lidi jako jsem já." „A je špatně, že jsi jiný?" „Není, ale to oni nechápou. Nemají mě rádi." „Já tě mám moc ráda a budu taky jiná. Budeme oba dva jiní." „Jsi moje zlatíčko, co?" „Bráško? Co to bylo za ránu?" „To byl strýček." „Aha." „Takže se utíkej zamknout do pokoje a nikomu neotvírej, ano?" „Ano, přijdeš pak?" „Jasně, že ano a teď utíkej." Takhle si tě pamatuju, bráško. Jako usměvavého a vždy veselého, ale byla jsem příliš malá na to, abych pochopila, co se děje pokaždé, když zamknu dveře. Je mi to moc líto, bráško. Tak moc... - Upozorňuji, že se jedná o příběh s krátkými kapitolkami založených na dialogu, ve kterých se vyskytuje násilí, sebepoškozování, vulgární výrazy a homosexualita. Děkuji za pochopení.

16letý Yuzo chodí na střední školu jednoho z hlavních velkých měst Japonska. Bohužel ne dobrovolně. Na druhou stranu může bydlet daleko od svého otce, který mu moc nezlehčuje život. Ovšem ani ve škole to není dokonalé a nebýt jeho otce, už by byl asi vyloučen. Všichni si myslí, jaký má užasný život, a že by nejeden měnil, ale opakem je pravda. Nikdo si neumí představit, co se stalo. Jedna osudová tragédy změní vše. Bouřka, která sebou vzala všechny city a dům zůstal osamělý.

Tak moje první snaha o napsání příběhu :)

Moje druhá povídka na přání mojí kamarádky :) Tak doufám, že se bude líbit :)