...A dym z cigariet im zastrel výhľad na hrejivé slnce a pohár vody na stole... Chcem sa s vami podeliť a nitky svojich myšlienok a odfúknuť ich z dlane do sveta.

Jsou věci, které zaberou čas, než se dostanou na povrch. Jsou také věci, které se se na povrch nedostanou. Ovšem jsou tu i věci, které zůstávají navždy záhadou. Když přichází BamBam na novou školu, vidí ostatní jako ledovec. Myslí si, že z vyprávění ví o nich dost, ale čím více se situace zhoršuje, tím více zjišťuje, že všechny ty malinké ledovce jsou ve skutečnosti monstra, která před ním skrývají historii jednoho neobyčejného chlapce. Chlapce, jehož jméno způsoboval lidem mráz na zádech. Chlapec, který před dvěma lety spáchal sebevraždu a jediné, co po sobě nechal, byla nevyřešitelná záhada.

Vždy jsem si myslela, že bez něj přežiji. Jakmile jsem ho ale nemohla cítit na své bledé pokožce, uvnitř jsem skomírala, umírala. Nedokázala jsem se bez něj nadechnout, měsíční paprsky mi byly útěchou jen částečnou. Potřebovala jsem Slunce.

Lidská hamižnost je nekonečná a náš hlad po moci neukojitelný. Naši potomci na to jednou doplatí, to je jisté. Jak to asi bude vypadat? Jednodílovka o konci našeho světa. Lidského světa. A kdo za to může? Není to virus, nejsou to mimozemšťané. Jsme to my sami; tvůrci ozonové díry a globálního oteplování. Tato povídka byla použita do školní soutěže, zde je její upravená verze. Autorská práva jsou stále moje, kopírování je trestné. Napsaná dne 19. 12. 2016 na pozemcích naší školy. Cover by xAsadx.

Je to zvláštní věc. Dokud vaši ruku nedrží někdo, kdo vás miluje, svět nemá barvy. Vše, co vidíte, je v odstínech šedé, smutné, ponuré a nepřátelské. Ale v té chvíli, kdy se vaší ruky chytí, všechno získá barvu. Vidíte to azurově modré nebe, barevné květiny, narůžovělou pokožku milované osoby. Ale na světě existují lidé, kteří žádnou barvu neviděli. Nikdy.

Skládanky z papíru nejsou žádná legrace.

"Představil se mi jako Tomáš, ale nedlouho poté už pro mě byl jenom chlapcem, který byl posedlý létáním. Od pohledu snílek, ačkoliv v tom věku, ve kterém jsme byli... Kdo by nesnil o dokonalém životě a nadpřirozených silách? Stávali jsme v zimě u oken v družině, sledovali, jak padají obrovské sněhové vločky, luskali do rytmu a zdálo se nám, že se tím něco děje. Že se snáší k zemi postupně rychleji a pak zas pomaleji, podle toho, jak jsme to zamýšleli. Když člověk něco vidět chce, prostě to vidí, i když to tam není. A děti jsou v tomto obzvláště dobré, protože ještě nemají mozky poškozené krutou realitou. " Tištěnou verzi knihy pomáhali opravovat a betovat: @RickPoisonClone @SeragakiSteisy @ArtiiS @Emvaal @MrsGrayy @RaSoKim (Opravy nejsou zaneseny v této WP verzi.) Informace o tištěné knize můžete najít např. zde, ale i v dalších (novějších) příspěvcích stránky: https://www.facebook.com/AndrewRauthor/posts/2163089210605134?__tn__=K-R

Drobná poezie, jejíž význam je ne tak docela hluboký.

Horká čokoláda. Kdo by ji nemiloval. Lásku si k ní našla i Daisy Barkley, která každý den sedí u svého hrníčku čokolády v místní kavárně. Najde si ale i láska cestu k Daisy, jako ona si jí našla k čokoládě?

"Příběh, který vám budu vyprávět, je svědectvím aplikace mé naivní filozofie v praxi. Tehdy se naplno ukázala její nefunkčnost; má v sobě nezacelitelné mezery, jež dosahují hloubky Mariánského příkopu a všechny její pilíře se ve chvíli konfrontace s realitou s žalostným nářkem a ohlušující ránou zhroutily k zemi. Jenže já, mladý, naivní, nepoznamenán krutým bezvěrstvím tohoto světa, to nadále ignoruji. Možná je to sobecké a sebestředné, nejspíš i pokrytecké, ale to je v pořádku. Každý z nás má právo na trochu toho sebeklamu. Svým způsobem je to velmi krásné."