"Přestaň s tím falešným úsměvem!" drásalo mě tolik emocí... Hlavně se mnou rvalo to, jak byl klidný a já se přitom vnitřně vztekal. Vadily mi jeho slzy. Vadilo mi jeho rozklepané tělo. Vadil mi jeho prázdný obličej. A ze všeho nejvíc mi vadil ten úsměv. Vadilo mi naprosto všechno. I to, že jsem do prdele nevěděl, jak mu pomoct, nebo jak se zachovat.

Rok 2021. Ne že by to bylo důležité. Data, čas, vše ztratilo význam. Nic není jako dřív od doby, co z tajných laboratoří unikl vir, co deformuje lidskou DNA. Mrtví ožívají. Vypukla celosvětová nákaza, do pár dnů vymřela více jak polovina lidské populace. I tak je ale přeživších stále dost. Samuel, mladý chlapec. On přežil. Co se ale stane, když se dostane do moci dvou bratrů? Kterého z nich si vybere? A který z nich si vybere jeho? Jojo, postapo. Ohraná věc...ale nic není stejné a třeba i zde objevíte něco nového, něco, co vás zaujme. Budu v to doufat.

Fanfikce o mé oblíbené dvojici ze seriálu Orange Is The new Black.

„Bráško?" „Ano, princezno?" „Proč ti říkají buzna? Co to je?" „Víš, to je zlé označení pro jiné lidi jako jsem já." „A je špatně, že jsi jiný?" „Není, ale to oni nechápou. Nemají mě rádi." „Já tě mám moc ráda a budu taky jiná. Budeme oba dva jiní." „Jsi moje zlatíčko, co?" „Bráško? Co to bylo za ránu?" „To byl strýček." „Aha." „Takže se utíkej zamknout do pokoje a nikomu neotvírej, ano?" „Ano, přijdeš pak?" „Jasně, že ano a teď utíkej." Takhle si tě pamatuju, bráško. Jako usměvavého a vždy veselého, ale byla jsem příliš malá na to, abych pochopila, co se děje pokaždé, když zamknu dveře. Je mi to moc líto, bráško. Tak moc... - Upozorňuji, že se jedná o příběh s krátkými kapitolkami založených na dialogu, ve kterých se vyskytuje násilí, sebepoškozování, vulgární výrazy a homosexualita. Děkuji za pochopení.